Bojíte se rádi? Tady je 7 nejstrašidelnějších míst v Česku

Přinášíme vám sedm míst, kde se údajně dějí záhadné věci a kam byste se po setmění vydávat raději neměli. Ať už věříte na duchy, nebo ne, zvláštní a tíživou atmosféru těchto lokalit pocítí i ten největší skeptik. Připravte se na mrazivý výlet po nejstrašidelnějších místech naší země.

Na kraji vesnice Rváčov na Pardubicku stojí dům, který má tuze zvláštní výzdobu. Zdi, plot i přilehlé stromy jsou doslova obsypány panenkami – a ne jen tak ledajakými. Jsou staré, špinavé, některé rozbité, a mnohé z nich visí za krk. Místo připomíná spíše scénu z hororu než poklidné venkovské stavení.

Majitel domu, pan Lubomír, je vášnivý sběratel, který prý panenky nechává venku, aby chytaly patinu a neztratily své kouzlo. Tvrdí, že panenky zobrazují jeho pohled na civilizaci, a také, že je v nich zaklet život dítěte, které si s nimi hrálo, a tak jim musí dopřát klid, když je opotřebené odnese na půdu. Mnozí návštěvníci však místo vnímají jako nejděsivější v Česku a někteří lidé se mu raději vyhýbají obloukem, protože je jim zde nevolno. Podle jedné pověsti však sbírka panenek měla původně sloužit jako ochrana před zlou aktivitou. Ať už je pravda jakákoli, dům s tisíci visícími panenkami vám zaručeně vžene mráz do zad.

Jen kousek za Prahou, v obci Noutonice, se nachází hřbitov s kostelem sv. Jana Křtitele, který je obestřen řadou záhadných jevů. Pověsti o podivných událostech se tradují již od středověku, kdy zde údajně končili hříšníci, nepokřtěné děti a oběti morových epidemií v hromadných hrobech.

Návštěvníci zde často slýchají nevysvětlitelné zvuky, jako jsou kroky v suchém listí nebo nářek, ačkoliv kolem nikdo není. Některé svědectví zmiňují náhlé poryvy studeného větru, světélkující mlhu, nebo dokonce stíny. Jedna z místních legend hovoří o duchu nenáviděné hraběnky Barbory zvané Babeta, která tragicky zahynula při nehodě s koněm, ale jejíž smrt prý nebyla náhodná. Její duše údajně dodnes nenašla klid a bloudí po hřbitově. Zatímco někteří se domnívají, že jde jen o optické a akustické klamy způsobené specifickým prouděním větru v nížinné oblasti, která často bývá v mlze, pro jiné zůstává Noutonický hřbitov jedním z nejpůsobivějších a nejtajemnějších míst v okolí.

V centru Brna, pod kostelem sv. Jakuba, se skrývá úchvatné, ale zároveň mrazivé pietní místo: druhá největší kostnice v Evropě, hned po pařížských katakombách. Zdejší hřbitov se používal již od 13. století, a protože ve středověkých městech nebylo prostoru nazbyt, po zhruba 10 až 12 letech byly ostatky vyjmuty a uloženy do kostnice, aby se uvolnilo místo pro nové pohřby (tzv. výměnný systém pohřbívání).

V kostnici se tak nakupilo přes 50 tisíc kosterních pozůstatků lidí, kteří zemřeli na morové a cholerové epidemie, válečná zranění a při dalších katastrofách. V 18. století byla kostnice uzavřena a zapomenuta, znovu objevena byla až náhodou v roce 2001. Ačkoliv se nejedná o místo opředené pověstmi o zjeveních jako takových, procházka mezi pečlivě srovnanými lebkami a hromadami kostí z tolika dávných mrtvých na vás zanechá silný a hluboký, až tísnivý dojem. Pietní expozice je připomínkou kruté reality minulých staletí a obrovského počtu lidí, kteří zde našli poslední odpočinek.

Branišovský les, známý také jako Branišovský bor, u Českých Budějovic je považován za jeden z nejděsivějších lesů v České republice. Zdejší tajemné pověsti se tradují po staletí a dodnes lákají lovce paranormálních jevů. Místo je spojeno s tragickými událostmi, jako je hromadná sebevražda vojáků po 2. světové válce nebo nešťastný osud manželského páru oběšeného na tzv. Stromu oběšenců.

Nejznámější legendou je však ta o Strážci lesa: vysoké černé postavě v dlouhém plášti a klobouku. Strážce se prý pohybuje nadpřirozeně rychle, někteří svědci popisují, že se vznáší. Jeho příchod bývá doprovázen tichou melodií flétny, ledovým větrem a zlověstným setměním oblohy. Údajně střeží zlo uvnitř lesa nebo, naopak, lidi před ním. Svědectví se různí: některým lidem se zjevuje bílá tvář bez rysů, jiní zažívají časové posuny. Přestože skeptici nenacházejí pro jevy důkazy, Branišovský les si udržuje pověst temného a mystického místa, kam byste se neměli vydávat sami, zvláště po setmění.

U dálnice D1, nedaleko obce Lesní Hluboké, stojí řada devíti prostých dřevěných křížů. Tyto kříže připomínají tragédii, která se zde udála roku 1539, a která je známá jako legenda o „umrlčí svatbě“. Pověst vypráví o bohatém sedlákovi, který se ujal zraněného uherského handlíře Veleslava. Sedlákova dcera Johanka se o něj starala, zamilovali se do sebe, ale Veleslav musel odejít. Po letech se Johanka vdávala za jiného.

Zklamaný Veleslav se dozvěděl o svatbě a v záchvatu žárlivosti se s místním myslivcem domluvil na pomstě. Počkali si na svatební průvod vracející se z Velké Bíteše a celou posádku vozu – včetně nevěsty, ženicha, rodičů a kočího – postříleli. Veleslav poté obrátil zbraň proti komplicovi a nakonec i proti sobě. Pod kříži bylo pohřbeno devět zmařených životů. Dodnes přetrvává zvyk, že kolemjdoucí k prostřednímu kříži, pod nímž údajně leží nevěsta, pokládají květiny. I když archeologický průzkum lidské ostatky nepotvrdil, síla této krvavé legendy z ní činí dodnes pietní a mrazivé místo.

Hrad Houska je obestřen tajuplnými legendami, z nichž ta nejznámější hovoří o tom, že stojí na „Bráně do pekel“. Hrad, postavený na skále v odlehlé oblasti bez strategického významu a bez vlastního zdroje vody, budí dodnes otazníky ohledně účelu jeho stavby. Podle pověsti se zde na skále nacházela bezedná puklina vedoucí do pekel, ze které vycházely démonické bytosti, které ohrožovaly okolí.

Místní se prý puklinu snažili zasypat, a když se jim to nepodařilo, rozhodli se ji „ucpat“ stavbou hradu. Kaple byla prý postavena přímo nad průrvou, aby zamezila vstupu zla do našeho světa. Legenda také zmiňuje tajemnou postavu mnicha bez obličeje v černé kápi, který se zjevuje na hradě a v jeho okolí a střeží „bránu“. Hrad, jehož jméno Houska prý pochází z keltského slova „gosca“ (brána), tak po staletí střeží nevýslovné tajemství, a je dodnes místem, kde se mnozí necítí dobře.

Velhartický hřbitov u kostela sv. Máří Magdaleny patří mezi místa, která mají velmi silnou a temnou auru. Už jen fakt, že toto místo posloužilo jako inspirace Karlu Jaromíru Erbenovi pro napsání balady „Svatební košile“ ze sbírky Kytice, naznačuje jeho ponurou atmosféru. Podle legendy se zde v dávných dobách měl odehrát obřad černé magie, při kterém došlo k oživení mrtvého. Údajně oživená mrtvola pak unesla z vesnice dívku.

Místo je tak podle pověstí prosyceno silnou negativní energií a zlem. Záhadné jevy se pojí i se samotným kostelem – na jeho bílé omítce se prý opakovaně objevují tmavé skvrny, které nápadně připomínají dívčí obličej. Tyto skvrny se prý po každém přemalování štítu znovu objeví, a někteří věří, že jde o tvář dívky, která se stala obětí temných rituálů, nebo ji unesla oživená mrtvola. Citlivější návštěvníci i starousedlíci si často stěžují na tíživé pocity a neklid, které zde přetrvávají. Velhartický hřbitov tak zůstává místem, kam raději chodit jen za jasného dne.