Článek
Před pár měsíci jsme se s manželem rozhodli k radikálnímu kroku. Prodali jsme náš velký rodinný dům na předměstí, kde jsme prožili třicet let a vychovali dvě děti. Přestěhovali jsme se do menšího, moderního bytu a peníze, které nám z prodeje zbyly, jsme uložili na účet s jasným plánem: do poslední koruny je utratíme za cestování, lázně, dobré jídlo a věci, které nám dělají radost. Když jsme to oznámili synovi a dceři u nedělního oběda, u stolu zavládlo hrobové ticho. Syn se sice snažil usmívat, ale dcera se neudržela a prohodila něco o tom, že jsme sobečtí a že oni teď kvůli nám nebudou mít na akontaci hypotéky.
Tento moment mi otevřel oči. V české společnosti se totiž tak nějak automaticky předpokládá, že úkolem rodičů je dřít do úmoru, shromažďovat majetek a pak ho v co největším objemu předat dál. My jsme se ale rozhodli tento mýtus zbořit.
Generace, která jen dřela a odkládala život na potom
Patříme s manželem k ročníkům, které celý život tvrdě pracovaly. Začínali jsme v devadesátých letech od naprosté nuly. Neměli jsme žádné startovací byty od rodičů, žádné dědictví. Všechno, co jsme vybudovali, jsme si museli odmakat. Často za cenu bezesných nocí, dvou prací a nulového volného času. Naše děti měly všechno. Zaplatili jsme jim studia, jazykové kurzy, pomohli jim do začátku dospělého života.
Teď je nám přes šedesát. Kdy jindy bychom měli začít žít, když ne teď, dokud nám slouží zdraví a máme energii?
„Naším úkolem jako rodičů bylo vychovat z dětí samostatné, pracovité a slušné lidi, kteří se dokážou postarat sami o sebe. Tento úkol jsme splnili. Nemáme ale žádnou morální povinnost fungovat jako posmrtný investiční fond našich dospělých dětí.“
Představa, že bychom měli sedět v poloprázdném domě, topit jen v jedné místnosti, abychom ušetřili, a odpírat si vysněnou cestu k moři jen proto, aby po nás dětem zbyla tučná konta, mi přijde naprosto zvrácená.
Past jménem „rodiče mi musí pomoct“
Dnešní mladá generace má občas pocit, že úspěch a standard se dědí, nikoli buduje. Stěžují si na drahé bydlení, těžkou dobu a vysoké životní náklady. To všechno je pravda, realita na trhu je drsná. Řešením ale není spoléhat se na to, že jim finanční polštář vyfoukají jejich vlastní rodiče na úkor svého zaslouženého odpočinku.
Když vidím své vrstevníky, jak ze svých skromných důchodů ještě tajně strkají dospělým pracujícím dětem tisícovky do kapsy, je mi z toho smutno. Tyto děti si pak kupují drahá auta, jezdí na exotické dovolené, ale jejich rodiče nebyli patnáct let u moře, protože „přece musí pomáhat mladým“. To není láska, to je zneužívání rodičovského pocitu viny.
Nejlepší dědictví je zdravý a šťastný rodič
S mým mužem nechceme po smrti zanechat miliony. Chceme po sobě zanechat vzpomínky. Chceme, aby si nás děti pamatovaly jako spokojené lidi, kteří si uměli užít podzim života, a ne jako sedřené chudáky, kteří prožili stáří v odříkání.
Minulý týden jsme si koupili letenky do Andalusie a na podzim se chystáme na měsíc do lázní. Ano, utrácíme peníze, které by jednou mohly sloužit jako doplatek na synovo nové auto nebo dceřinu rekonstrukci kuchyně. Ale jsou to naše peníze. My jsme je vydělali a my máme plné právo s nimi naložit podle svého.
Dospělým dětem vzkazuji: Máme vás rádi a vždycky tu pro vás budeme jako emočně stabilní rodiče, u kterých najdete radu a bezpečí. Ale finančně se už musíte otáčet sami. My jsme si svou svobodu odpracovali a teď si ji hodláme plnými doušky užít.
Jak se na tento přístup díváte vy? Myslíte si, že je povinností rodičů myslet na zadní kolečka svých dětí a zanechat jim dědictví, nebo s autorkou souhlasíte, že by senioři měli své úspory bez výčitek utratit za sebe? Jak byste reagovali, kdyby vám vaši rodiče oznámili podobnou věc? Pojďme se o tom pobavit v komentářích.
