Článek
Seděla jsem v kuchyni a dívala se na svého třicetiletého syna. Přišel si „půjčit“ padesát tisíc na novou dodávku, protože ta stará mu prý už neslouží a on potřebuje reprezentovat před klienty. Když jsem se ho zeptala, kdy mi vrátí těch třicet, co jsem mu dala loni na kauci bytu, jen mávl rukou: „Mami, prosím tě, ty ty peníze teď nepotřebuješ, vždyť už jsi důchodce a za nic neutrácíš, do hrobu si to nevezmeš.“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Uvědomila jsem si, že moje extrémně volná výchova, kterou jsem mu tak hrdě dopřávala, měla fatální vedlejší účinek. Vychovala jsem sobce. A proto jsem řekla ne. Poprvé v životě.
Když se z rodičovské lásky stane bankomat
Patřím k té generaci rodičů, která chtěla pro své děti to nejlepší. Sami jsme vyrůstali v nedostatku a šedi pozdního socialismu, a tak jsme dělali všechno pro to, aby naše děti měly otevřené dveře. Podporovali jsme je na studiích, platili kroužky, řidičáky, první auta. Říkali jsme jim, jak jsou výjimeční a že mohou dokázat cokoli.
Někde po cestě se ale stala chyba. Z podpory se stala samozřejmost a z rodiče se stal bezúročný bankomat s nekonečným limitem.
Mnoho mých vrstevníků dělá stejnou chybu. Ubírají si od úst, odpírají si zasloužený odpočinek nebo lázně, jen aby mohli „pomoct mladým“. Jenže ti mladí už často nejsou děti v nouzi, ale dospělí lidé s vlastními příjmy, kteří prostě jen nechtějí slevit ze svého životního standardu. Chceme jim ulehčit život, ale místo toho jim bereme schopnost postavit se na vlastní nohy.
Past jménem „odložená dospělost“
Psychologové dnes často mluví o fenoménu odložené dospělosti. Dnešní třicátníci mají sice vysokoškolské diplomy a mluví třemi jazyky, ale v oblasti finanční odpovědnosti a tolerance k nepohodlí jsou někdy na úrovni patnáctiletých.
Když jsme začínali my, věděli jsme, že pokud si na něco nevyděláme, nebudeme to mít. Dnes je standardem mít hned po škole plně vybavený byt, dvakrát ročně dovolenou v exotice a nejnovější telefon. A pokud na to plat z korporátu nestačí? Vždyť jsou tu rodiče, ti to přece nějak popostrčí.
„Největší medvědí služba, kterou můžete svému dospělému dítěti udělat, je neustále za něj lepit jeho finanční neúspěchy a rozmary.“
Tím, že jim neustále půjčujeme (což v praxi většinou znamená „darujeme“), je učíme nebezpečnou věc. A to, že za jejich rozhodnutí a špatné finanční plánování nenese odpovědnost nikdo jiný než peněženka jejich rodičů.
Moje peníze nejsou vaše dědictví zaživa
Když jsem synovi tehdy peníze odmítla dát, následovala scéna. Slyšela jsem o tom, jak jsem lakomá, jak to mladí mají v dnešní době těžké, zatímco my jsme všechno dostali na stříbrném podnose za pár korun. Bylo to bolestivé. Člověk má v té chvíli tendenci couvnout, omluvit se a tu peněženku zase vytáhnout, jen aby byl klid a dítě se nezlobilo.
Ale vydržela jsem to. Uvědomila jsem si totiž jednu zásadní věc. Moje úspory na stáří nejsou dědictví, které mají moje děti dostat zaživa. Jsou to peníze, které jsem si odpracovala, odepřela si kvůli nim spoustu věcí a které mi mají zajistit důstojný život, až se o sebe nebudu moct sama postarat.
Tvrdá lekce, která nese ovoce
Uběhl rok. Syn se mnou sice tři měsíce nemluvil, což bylo těžké období plné pochybností, zda jsem nezašla moc daleko. Jenže pak se stalo něco zajímavého. Namísto nové dodávky si nechal tu starou opravit. Začal si víc hlídat výdaje, přestal chodit třikrát týdně do drahých restaurací. A co je nejdůležitější, před měsícem mi vrátil těch třicet tisíc na kauci. Bez řečí.
Někdy je ta největší rodičovská láska skrytá v jednom tvrdém a nekompromisním „NE“. Dokud jim budeme zametat cestičku, nikdy se nenaučí pořádně chodit.
Jak to máte vy? Pomáháte svým dospělým dětem finančně, i když už mají vlastní životy, nebo zastáváte názor, že od určitého věku se musí každý postarat sám o sebe?
