Článek
Pro své dva syny chtěli jiný svět. Nejnovější elektronika, soukromé kroužky, značkové oblečení, dovolená u moře dvakrát do roka a k osmnáctinám klíčky od vlastního auta.
Výsledek? Dnes je synům dvacet pět a dvacet tři let. A Petr s Helenou sedí v obýváku a zmateně se ptají, kde udělali chybu. Starší syn vystřídal za dva roky čtyři zaměstnání, protože ho „nic nenaplňuje a šéf na něj byl zbytečně přísný“. Mladší stále žije doma, nemá potřebu si hledat vlastní bydlení a jakýkoliv náznak překážky ho zablokuje na celé týdny.
Místo sebevědomých, dospělých mužů vytvořili mladé lidi, kteří mají problém s vlastní samostatností, chybí jim vnitřní motivace a při prvním nárazu na realitu běžného života se hroutí.
Syndrom plné misky aneb Když hojnost bere touhu a odolnost
Příběh Petry a Heleny není ojedinělý. Je to typický obraz generace rodičů, kteří ve snaze dopřát dětem „to nejlepší“ nechtěně vymazali z jejich života zásadní vývojové milníky.
Pokud dítě dostane všechno hned a bez vlastního přičinění, přichází o extrémně drahocennou zkušenost: proces touhy, čekání a úsilí.
Když věci přicházejí automaticky vytrácí se jejich hodnota. Co je snadno dostupné, toho si člověk nevážil a nezískává k tomu vztah. Mizí také vnitřní motivace. Proč by se dítě snažilo, učilo nové věci nebo překonávalo překážky, když všechny odměny dostane i bez toho?
Kromě toho nevzniká ani takzvaná frustrační tolerance, která je velmi důležitá nejen v dětství, ale hlavně v dospělosti. Dítě, které nikdy nezažilo odmítnutí nebo nedostatek, nemá šanci si vybudovat psychickou odolnost proti nezdaru.
Helenaismus, hyperprotektivita a naučená bezmocnost
Psychologie tento fenomén popisuje hned v několika rovinách. Jednou z nich je tzv. helikoptérové rodičovství (helicopter parenting) kombinované s sekačkovým rodičovstvím (lawnmower parenting). Rodiče „létají“ nad dětmi, zametají jim z cesty každou překážku, řeší za ně konflikty ve škole a kupují jim komfort, aby nemusely zažívat nepohodlí.
Tento přístup vede hned k několika mechanismům. Tím prvním je naučená bezmocnost. Pokud za dítě vše vyřeší rodiče nebo mu vytvoří prostředí, kde nic nemusí překonávat, mozek si osvojí vzorec: „Já sám nic nedokážu, jsem závislý na vnějším okolí.“
Dalším problémem může být chybějící dovednost odloženého uspokojení. Jde o dovednost odložit okamžité potěšení pro získání větší hodnoty v budoucnu je podle dlouhodobých výzkumů jedním z nejdůležitějších ukazatelů úspěchu v dospělém životě. Děti z nadbytku tuto dovednost jednoduše nemají kde trénovat.
V neposlední řadě mnohdy přichází i krize identity a nějakého smyslu činností, věcí a bytí samotného. Paradoxně děti, které dostaly vše, často trpí hlubokým pocitem prázdnoty. Nezažily hrdost na to, že něco samy dokázaly, vybudovaly nebo si vydělaly. Jejich sebevědomí je křehké, protože není postaveno na reálných dovednostech, ale na vnější spotřebě.
Jak z toho ven, když už jsou děti starší?
Opravit roky přehnané péče a materiálního nadbytku není otázkou týdne, ale změna postojů rodičů je možná v jakémkoliv věku. V první řadě přestaňte dítěti neustále umetat cestičky. Dovolte dětem zažít následky jejich vlastních rozhodnutí. Pokud syn odejde z práce, nespěchejte s nabídkou, že mu budete platit nájem.
Místo finanční a materiální podpory nabízejte emocionální oporu. Zpráva by měla zněl takto: „Věříme, že to zvládneš sám,“ nikoli „Vyřešíme to za tebe.“
Pokud dospělé děti žijí u rodičů, měly by se podílet na nákladech i na chodu domácnosti. Ne jako výpomoč, ale jako rovnocenní spolubydlící.
Rodiče často dávají dcerám a synům materiál proto, aby si sami kompenzovali nedostatek času nebo vlastní traumata z dětství. Přiznat si to je prvním krokem k tomu přestat to dělat.
Největším darem, který rodič může dítěti dát, totiž není plný bankovní účet ani nejnovější telefon. Je to pocit, že dítě je schopné, samostatné a dokáže si poradit se světem, i když rodiče zrovna nestojí vedle něj.
