Článek
Před pár dny jsem si v jedné pražské kavárně objednal espresso s sebou. Celý proces trval asi minutu: obsluha stiskla tlačítko na kávovaru, otočila se, podala mi papírový kelímek a otočila ke mně platební terminál. Na displeji na mě vybafl nápis: Vyberte výši spropitného: 10 %, 15 %, 20 % nebo Vlastní částka. Abyste platbu vůbec dokončili, musíte buď aktivně kliknout na „bez spropitného“, nebo se nechat zahanbit před slečnou za barem, která na vás upřeně kouká. V tu chvíli jsem si uvědomil, že kultura dýšek v Česku totálně mutuje. Ze symbolu ocenění nadstandardní služby se stalo rafinované citové vydírání.
Proč bychom měli automaticky doplácet na výplaty zaměstnanců v gastronomii, když v žádném jiném oboru to neděláme?
Kam se vytratil původní smysl dýška?
Spropitné mělo vždy jasná, nepsaná pravidla. Bylo to vyjádření vděku za to, že se číšník usmíval, dokázal mi skvěle poradit s výběrem vína, byl rychlý, pohotový a díky němu jsem prožil příjemný večer. Pokud jídlo nestálo za nic nebo obsluha dávala najevo, jak moc ji otravuji, dýško nedostala. Jednoduchá tržní logika.
Dnes je ale všechno jinak. Spropitné se začíná vyžadovat jako samozřejmost bez ohledu na kvalitu servisu.
„Platit spropitné za to, že mi někdo pouze podal jídlo přes pult nebo přinesl talíř ke stolu, je stejný nesmysl, jako kdybychom dávali dýško pokladní v supermarketu za to, že nám namarkovala nákup, nebo řidiči autobusu, že nás nezabil v zatáčce.“
Ti všichni dělají svou práci, za kterou dostávají plat od svého zaměstnavatele. Proč se tedy právě z gastronomie stal chráněný skanzen, kde má zákazník morální povinnost sanovat nízké mzdy personálu?
Past digitálního ostouzení
Největším viníkem této nové úzkosti jsou moderní platební terminály. Ty jsou totiž naprogramovány tak, aby ve vás vyvolaly pocit viny. Když stojíte ve frontě, za vámi nervózně podupávají další lidé a vy musíte na displeji složitě odklikávat, že nechcete dát ani korunu navíc, spousta lidí raději podlehne tlaku a těch 10 % připlatí. Ne proto, že by chtěli, ale proto, aby nevypadali jako lakomci.
Tento agresivní americký model ale do evropského prostředí nepatří. V USA je spropitné legální součástí minimální mzdy a servírky jsou na něm životně závislé. V Česku ale máme zákoník práce, minimální mzdu a standardní zaměstnanecké poměry. Majitelé restaurací prostě přenesli zodpovědnost za férové ohodnocení svých lidí na bedra hostů.
Když se ceny zvedají, ale kvalita padá
Česká gastronomie v posledních letech dramaticky podražila. Ceny hlavních jídel i nápojů vystřelily nahoru o desítky procent. Chápu, že rostou náklady na energie i suroviny. Pokud ale v restauraci nechám za obyčejný oběd pro dva tisícovku, automaticky očekávám, že v této ceně je už zahrnutá i mzda člověka, který mi to jídlo přinesl.
Pokud majitel restaurace nedokáže zaplatit své lidi tak, aby nemuseli doslova prosit o dýška na terminálu, pak má špatný podnikatelský plán. Řešením není natahovat ruku k zákazníkovi a hrát mu na city.
Nebojme se říct „ne“
Přestávám tuhle hru hrát. Rozhodl jsem se, že se nenechám digitálně vydírat. Spropitné od nynějška dávám jen tehdy, pokud je služba opravdu výjimečná, personál lidský a jídlo skvělé. A dávám ho zásadně v hotovosti přímo do ruky tomu, kdo mě obsluhoval, aby peníze neskončily v kapse majitele podniku.
U pultového prodeje, u jídla s sebou a u průměrného servisu bez zájmu už na terminálu bez mrknutí oka volím možnost „0 %“. Není to projev lakomství, ale zdravého rozumu. Pokud totiž budeme dávat dýška automaticky za všechno, brzy budeme připlácet i za to, že nás pustili do dveří.
Jak se k novému trendu spropitného na platebních terminálech stavíte vy? Cítíte se také pod tlakem, když na vás blikají procenta, nebo dýška dáváte automaticky a rádi? Kde je pro vás hranice, kdy si obsluha odměnu navíc zaslouží a kdy už ne? Pojďme se o tom pobavit v komentářích.
