Článek
Do té firmy jsem nastupovala s obrovským nadšením. Moderní kanceláře, mladý kolektiv, na pohovoru samé řeči o „flexibilitě“, „skvělém týmu“ a „rodinné atmosféře“. Trvalo mi zhruba tři měsíce, než jsem pochopila, co tyhle korporátní fráze znamenají v praxi. Flexibilita znamenala, že musím být na telefonu i v neděli večer. Rodinná atmosféra zase to, že soukromý život zaměstnanců nikoho nezajímá. Když jsem po půl roce poprvé odmítla zůstat v práci do osmi do večera kvůli projektu, který hořel jen kvůli špatnému plánování managementu, stala jsem se nepřítelem číslo jedna.
Šéf si mě druhý den zavolal do kanceláře a s vážnou tváří mi oznámil: „Kláro, tvoje výsledky jsou dobré, ale postrádám u tebe týmového ducha a loajalitu vůči firmě.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, jak strašně je toto slovo v dnešním byznysu zneužíváno.
Loajalita jako jednostranná jízdenka
Slovo loajalita zní vznešeně. Evokuje věrnost, spolehlivost a vzájemnou podporu. Jenže v mnoha českých firmách se z loajality stal bič na lidi, kteří si dovolí nastavit zdravé hranice mezi prací a soukromím. Očekává se, že zaměstnanec bude pro firmu dýchat, obětuje jí své večery, víkendy i duševní zdraví. Když to udělá, odměnou je mu v lepším případě poplácání po zádech, v horším prostě jen další porce práce, protože „on to přece zvládne“.
Co se ale stane, když loajalitu potřebuje zaměstnanec? Když vyhoří, když mu onemocní dítě, nebo když prostě jen požádá o férové proplacení přesčasů? Najednou se karta obrátí. Z rodinné atmosféry je chladný byznys, kde tabulky nepustí a každý je nahraditelný.
„Skutečná loajalita je obousměrná ulice. Nemůžete po lidech chtít, aby pro vaši firmu krváceli, když jim za to nabízíte jen stres a pocit viny.“
Když hoří termín kvůli neschopnosti vedení
Nejsem líná. Když bylo potřeba dokončit důležitý projekt a všichni jsme věděli, že jde do tuhého, neměla jsem problém v práci zůstat déle. Udělala jsem to jednou, dvakrát, pětkrát. Problém nastal, když se z krizového režimu stal standard.
Zjistila jsem, že ty pověstné „hořící termíny“ nevznikají kvůli nepředvídatelným okolnostem, ale proto, že vedení nabralo víc zakázek, než mohl náš tým kapacitně zvládnout, nebo proto, že manažeři nedokázali efektivně rozdělit práci. Přesčasy zadarmo měly jednoduše zalepit díry v neschopném managementu.
Když jsem šéfovi řekla, že moje pracovní doba končí v pět a doma na mě čeká rodina a moje zájmy, díval se na mě, jako bych firmu právě okradla. „Ostatní tu zůstávají,“ argumentoval. Ano, zůstávali. Polomrtví únavou, přežívající na kofeinu, tiše nadávající na chodbách, ale s hlavou sklopenou, protože se báli říct ne.
Moje práce je transakce, ne náboženství
Po téhle konverzaci jsem v té firmě vydržela ještě dva měsíce. Atmosféra zhoustla, začala jsem být vynechávána z důležitých e-mailů a mé názory na poradách byly ignorovány. Byla to klasická tichá šikana za to, že jsem si dovolila nenechat sebou lapat. Odešla jsem sama.
Dnes pracuji jinde, v prostředí, kde se přesčasy buď striktně proplácejí, nebo se převádějí na náhradní volno. A hlavně kde šéf chápe, že lidé mají život i mimo zdi kanceláře.
Naučila jsem se jednu zásadní věc. Moje práce není moje rodina ani moje náboženství. Je to obchodní transakce. Já firmě poskytuji svůj čas, své vědomosti a své dovednosti. Firma mi za to poskytuje peníze a respekt. Pokud jedna strana z této rovnice vypadne a začne místo respektu používat citové vydírání o „loajalitě“, je čas sbalit si věci a jít o dům dál. Žádná práce nestojí za to, abyste kvůli ní ztratili sami sebe.
Zažili jste někdy situaci, kdy po vás zaměstnavatel požadoval práci navíc jako samozřejmost a argumentoval „loajalitou“? Jak se stavíte k přesčasům a kde máte svou osobní hranici, za kterou už nejste ochotni jít? Podělte se o své zkušenosti v komentářích.
