Článek
Měl jsem pocit, že bez mého nasazení se firma zhroutí. Výsledek? Po pěti letech neustálého tlaku přišlo tvrdé vyhoření, zdravotní problémy a zjištění, že moje obětavost byla pro zaměstnavatele jen samozřejmou položkou v tabulce. Dnes pracuji úplně jinak. Od devíti do pěti odevzdávám perfektní výkon, plním všechny své povinnosti na sto procent, ale jakmile odbije pátá, zavírám počítač a pracovní život pro mě přestává existovat.
Pro část mých kolegů a vedení jsem se tím stal trnem v oku. Zvykli se dívat na práci přes optiku neplacených přesčasů a neustálé dostupnosti. Můj postoj označují za pasivní nebo dokonce lenošský. Já si ale jen chráním své zdraví a čas pro osobní život.
Psychologie fenoménu Quiet Quitting a vyhoření
To, co v mém okolí vyvolává rozpaky, má ve světě už několik let jasný název: Quiet Quitting neboli tiché odejítí. Tento pojem však bývá často mylně chápan. Nejde o to, že by člověk v práci sabotoval úkoly, dělal chyby nebo se vyhýbal svým povinnostem. Podstatou je odmítnutí takzvané „hustle culture“, tedy kultury neustálého výkonu, která staví pracovní nasazení nad osobní život a zdraví.
Z psychologického hlediska jde o přirozenou reakci na chronické přetížení. Lidé si začínají uvědomovat, že hranice mezi pracovním a soukromým životem se v době chytrých telefonů a home office téměř vymazala. Pokud zaměstnavatel odměňuje nadstandardní nasazení jen další prací bez odpovídajícího finančního či osobního ohodnocení, zaměstnanec postupně ztratí motivaci dělat cokoliv nad rámec pracovní smlouvy. Odmítnutí neplacených přesčasů pak není projevem lenosti, ale nástrojem k udržení psychické rovnováhy.
Jak nastavit zdravé hranice bez ohrožení kariéry
Pokud chcete v práci fungovat efektivně, ale zároveň si uchránit volný čas, je potřeba přistoupit k nastavení hranic věcně a bez zbytečných emocí.
Základem je špičkový výkon v pracovní době. Pokud chcete odmítat práci navíc, musíte mít své primární úkoly splněné včas a v požadované kvalitě. Když váš nadřízený vidí, že během pracovní doby podáváte stoprocentní výkon, má jen velmi malý prostor pro výčitky, že nechcete zůstávat v kanceláři do noci.
Při odmítání dalších úkolů skvěle funguje komunikační technika prioritizace. Místo strohého „tohle dělat nebudu“ stačí říct: „Rád tento nový úkol zpracuji. Momentálně ale pracuji na projektu X a Y. Který z nich mám odložit, abych se mohl věnovat tomuto novému?“ Přenesete tím zodpovědnost za prioritizaci zpět na manažera, aniž byste působili neochotně.
Důležité je také důsledné dodržování digitálního detoxu po pracovní době. Není potřeba mít pracovní e-mail v osobním telefonu ani reagovat na zprávy v kolektivním chatu mimo pracovní dobu. Jakmile si kolegové zvyknou, že po páté hodině nejste k dispozici, přestanou s tím počítat.
Změna mého přístupu mi vrátila energii a klidný spánek. V práci odvádím přesně to, za co jsem placený. Ani o trochu méně, ale ani o trochu víc. A ukázalo se, že firma funguje dál, i když neodpovídám na e-maily v neděli večer.
Jak to máte v práci vy? Dáváte do své profese maximum i na úkor volného času, nebo si striktně hlídáte hranice mezi prací a soukromím? Podělte se o své zkušenosti v diskusi.
