Článek
Když se mi před čtyřmi lety narodil první vnuk, byla jsem šťastná. Skutečně. Plakala jsem dojetím, když mi syn v porodnici podal ten malý uzlíček. Jenže s jeho narozením přišlo ze strany syna a snachy automatické očekávání, které mě začalo bleskově dusit. Začalo to nevinně: „Mami, pohlídáš na dvě hodinky, potřebujeme na nákup?“ Postupem času se z toho stalo: „Mami, v sobotu večer s námi počítej, jdeme na oslavu.“ Nikdo se mě neptal, jestli mám čas, nebo jestli na to mám sílu. Brala jsem se jako samozřejmost.
Když jsem minulý měsíc poprvé řekla rázně „ne“, protože jsem měla lístky do divadla a víkend naplánovaný s kamarádkami, snacha se urazila a syn mi naznačil, že jsem krutá babička. Je načase si o tom promluvit na rovinu.
Mateřskou dovolenou už mám za sebou
Patřím k té generaci žen, která pro rodinu obětovala všechno. Své děti jsem vychovala v těžkých dobách, kdy neexistovaly jednorázové pleny, myčky ani dovážky jídla. Chodila jsem do práce, po nocích prala, vařila a starala se o domácnost. Byly to roky permanentního kolotoče a únavy. Tehdy jsem si slibovala, že až děti vyrostou, konečně začnu žít i sama za sebe.
Teď je mi dvaašedesát. Jsem sice v důchodu, ale to neznamená, že sedím doma u okna a čekám, až zazvoní telefon. Mám své zájmy, zahradu, kurzy cizího jazyka, ráda jezdím na výlety a chci prostě jen v klidu odpočívat.
Mladí si ale často pletou babičku s bezplatnou hlídací agenturou, která je k dispozici 24 hodin denně, sedm dní v týdnu.
„Své děti jsem vychovala s láskou a zodpovědně. Ale vnoučata jsou radost, ne povinnost. Moje role babičky spočívá v tom, že si s malým pohraji, vezmu ho na zmrzlinu, ale ne v tom, že budu suplovat rodičovské povinnosti mladých.“
Když se z pomoci stane nárok
Dnešní mladí rodiče jsou často pod obrovským tlakem. Chtějí budovat kariéru, udržovat si bohatý společenský život, chodit cvičit a mít čas sami na sebe. To je naprosto v pořádku. Nechápu ale, proč by cenu za jejich životní styl měla platit moje záda a můj volný čas.
Když odmítnu hlídání, často slyším argumenty jako: „Babička od vedle hlídá malého každý den, i když je nemocný.“ Jenže já nejsem babička od vedle. Mám své zdravotní limity. Být celý den v pozoru kolem hyperaktivního čtyřletého kluka je pro mě fyzicky neuvěřitelně vyčerpávající. Druhý den mě bolí celé tělo a jsem zralá na ručník. Proč bych se měla ničit jen proto, aby syn se snachou mohli jít do kina?
Chci být babička, ne unavená chůva
Mladá generace má pocit, že když babička nehlídá na každé zavolání, znamená to, že své vnouče nemiluje. To je ale hluboký omyl. Já svého vnuka miluji nade vše. Ráda ho uvidím v neděli na rodinném obědě, ráda s ním půjdu na procházku, když budu mít energii a náladu.
Chci ale, aby ten čas strávený se mnou byl kvalitní. Chci být ta usměvavá babička, která má na vnuka trpělivost, vypráví mu pohádky a peče s ním koláč. Nechci být ta uštvaná, naštvaná a unavená ženská, která ho má na starosti jen proto, že rodiče zrovna „potřebovali čas pro sebe“.
Nastavit hranice bolí, ale je to nutné
Vztahy v naší rodině jsou teď chladnější a vím, že snacha mě v diskuzích s kamarádkami pravděpodobně nelíčí v nejlepším světle. Ale nelituji toho, že jsem ty hranice postavila.
Rodičovství je volba. Když se syn se snachou rozhodli mít dítě, museli vědět, že to přinese omezení do jejich vlastního života. Moje povinnost jako matky skončila v momentě, kdy byli moji synové dospělí a schopní se o sebe postarat.
Milí mladí, mějte prosím s námi, staršími babičkami, trochu soucitu a respektu. Neberte nás jako samozřejmost. My už jsme si své odpracovaly a teď máme plné právo užít si ten zbytek času, který nám na tomto světě zbývá, podle svých vlastních představ.
Jak se k tomuto tématu stavíte vy? Má podle vás babička morální povinnost pomáhat s hlídáním vnoučat, kdykoli mladí potřebují, nebo má plné právo na svůj vlastní klid a život? Zažili jste kvůli hlídání v rodině konflikty? Napište mi své názory do komentářů.
