Článek
Když odpovíte, že si dáte vodu nebo čaj, okamžitě nastane ta trapná vteřina ticha. Pohledy přítomných zkoumají vaši tvář, jako byste právě oznámili, že patříte k nějaké radikální sektě. Když jsem se na začátku roku rozhodla, že si dám tříměsíční alkoholový detox, netušila jsem, že největší výzvou nebude moje pevná vůle, ale reakce mého okolí. Zjistila jsem totiž, že v naší zemi se abstinence neodpouští.
Česká republika se pravidelně umisťuje na předních příčkách světových žebříčků ve spotřebě alkoholu na hlavu. Jsme na to dokonce bizarně hrdí. Jenže rubem této statistiky je plíživý společenský tlak, který nutí pít i ty, kteří vlastně vůbec nechtějí.
Výslechová komise u každého stolu
První týdny mého experimentu byly jako nekonečné defilé omluv a vysvětlování. Pokud jste žena v produktivním věku a odmítnete skleničku, první diagnóza okolí je jasná: Ona je těhotná. Když tuhle teorii vyvrátíte, nastupuje druhá fáze. Podezření, že berete antibiotika, nebo že s vámi prostě něco není v pořádku.
„U žádné jiné drogy nemusíte své okolí složitě přesvědčovat o tom, proč ji zrovna neberete. Nikdo se vás neptá, proč si nedáte lajnu kokainu nebo cigaretu. Ale u alkoholu musíte mít pomalu lékařské potvrzení, abyste obhájili čistou hlavu.“
Zažila jsem situace, kdy mi přátelé nutili panáka s tím, že „jeden mě přece nezabije“ a že „kazím zábavu“. Najednou jsem viděla, jak moc je naše společenská socializace postavená na společné intoxikaci. Jako by bez promile v krvi nebylo možné zažít upřímný smích nebo hluboký rozhovor.
Iluze, že pít je normální
Během těch tří měsíců jsem si začala všímat, jak agresivně je alkohol v našem prostoru přítomen. Reklamy nám tvrdí, že správný chlap pije pivo s partou u fotbalu a úspěšná moderní žena řeší stres z práce večerní lahví prosecca. Udělali jsme si z pití univerzální lék na všechno. Na smutek, na radost, na únavu i na nudu.
Když jsem seděla v restauracích s čistou hlavou a pozorovala lidi kolem, viděla jsem ten rychlý sešup. Zpočátku příjemná konverzace se s přibývajícími skleničkami měnila v hlučné monology, opakování stejných historek a ztrátu zábran, která už nebyla vtipná, ale spíš smutná. Uvědomila jsem si, kolikrát jsem takhle dřív vypadala já sama, a nebylo mi z toho úplně dobře.
Benefity, které mi nikdo nesebere
I přes neustálé rýpání kolegů a známých mi ty tři měsíce daly víc, než jsem čekala.
- Kvalitní spánek – zjistila jsem, že spánek po dvou skleničkách vína sice přijde rychle, ale tělo si neodpočine. Bez alkoholu jsem se začala budit odpočatá a s čistou energií.
- Více času a peněz – víkendová rána přestala patřit kocovině a přežívání do odpoledne. Najednou jsem měla volné soboty i neděle na sport, výlety a knihy. O ušetřených tisících za večerní účty nemluvě.
- Skutečné emoce – naučila jsem se zvládat stres a špatnou náladu bez berličky. Když mě naštval šéf, nešla jsem to „zapít“, ale šla jsem si zaběhat. Bylo to těžší, ale mnohem trvalejší.
S rozumem, ale bez nátlaku
Můj tříměsíční detox už skončil. Dnes si občas skleničku dobrého vína dám, ale dělám to úplně jinak. Už nikdy nepiju jen proto, že „pijí všichni“, nebo abych zapadla do kolektivu.
Tato zkušenost mi otevřela oči. Pokud se někdo ve vaší blízkosti rozhodne nepít. Ať už na večer, na měsíc, nebo na celý život, nevrtejte do něj. Neshazujte jeho rozhodnutí a nenuťte ho se obhajovat. Respektovat něčí čistou hlavu je totiž projevem základní slušnosti, které máme v naší tekuté kultuře pořád žalostně málo.
Jaké jsou vaše zkušenosti s alkoholem a českou společností? Setkali jste se někdy s tlakem okolí, když jste na oslavě odmítli pít? Myslíte si, že máme jako národ k alkoholu nezdravě tolerantní vztah? Napište svůj názor do komentářů.
