Vzpurná a málo cudná. Rose Kennedy zničila život lobotomie a vlastní rodina

Rose Marie „Rosemary“ Kennedyová se narodila do rodiny, která se měla stát americkou dynastií. Byla první dcerou a třetím dítětem Josepha P. Kennedyho Sr. a Rose Fitzgerald Kennedyové, sestrou budoucího prezidenta Johna F. Kennedyho. Místo hvězdné dráhy ji však čekal osud plný utajování a tragédie, zpečetěný zákrokem, který navždy poznamenal celou rodinu a odhalil temnou stránku politických ambicí.

Rosemary Kennedy přišla na svět v září 1918. Její život začal tragicky už během porodu, kdy porodní asistentka zdržovala příchod dítěte v porodním kanálu, než dorazil lékař. Tato riskantní prodleva, trvající více než dvě hodiny, vedla pravděpodobně k nedostatku kyslíku a k lehkému mentálnímu postižení. Ačkoliv byla Rosemary bystrá a milá, její vývoj probíhal pomaleji, trpěla problémy s učením a psaním. V prostředí ambiciózních sourozenců, kde každý směřoval k Harvardu, do politiky či diplomacie, se její pomalejší tempo jevilo jako ostuda.

Zpočátku nic nenasvědčovalo vážným problémům. Rosemary byla veselá, zbožňovala tanec, měla společenský šarm a ráda flirtovala. Na rodinných fotografiích stála vzpřímeně po boku bratrů s úsměvem, který se zdál být stejně sebevědomý jako jejich. Avšak s příchodem puberty se situace začala dramaticky měnit.

Jak Rosemary dospívala, začaly se u ní projevovat prudké výkyvy nálad, záchvaty vzteku a potíže s chováním. Rodina s rostoucími politickými ambicemi otce vnímala její chování jako ohrožení pověsti. Kennedyovi, přísní katolíci a nositelé obrazu dokonale fungující rodiny, se obávali skandálu. V internátech byla Rosemary přistihována při útěcích a tajných schůzkách s muži. Objevily se dokonce obavy, že by mohla otěhotnět mimo manželství. To bylo v tehdejší konzervativní společnosti, a zvlášť v rodině, která chtěla dát Americe prezidenta, naprosto nepředstavitelné.

Otec Joseph Kennedy se rozhodl jednat. Z pohledu tehdejší medicíny šlo o krok, který zapadal do trendu „léčby“ nepřizpůsobivých žen. Lobotomie byla ve 30. a 40. letech považována za moderní zázrak psychiatrie. Lékaři tvrdili, že může vyléčit úzkosti, deprese, agresi či schizofrenii. Mnozí ji také prezentovali jako něco, co pomůže s „nevhodným“ chováním u žen.

Zákrok spočíval v přerušení nervových spojů v prefrontálním laloku, tedy v části mozku, která ovládá emoce a chování. Teorie byla jednoduchá – lobotomií se měla přerušit „nemocná“ část mozku od jeho zbytku.

Kennedy, který se snažil svou dceru „léčit“ od narůstajících problémů, se obrátil na průkopníky zákroku. Lobotomii v Americe masově popularizoval neurochirurg Walter Freeman, který ji prováděl i pomocí jehly zavedené přes oční důlek. Realita však byla naprosto děsivá. Lidé po lobotomii často ztráceli osobnost, paměť, schopnost mluvit nebo se o sebe postarat. Z pacienta se stal tichý, apatický člověk bez vnitřního života.

V listopadu 1941 byla Rosemary Kennedy ve věku pouhých třiadvaceti let přivedena do Washingtonu D.C., kde v nemocnici George Washington University Hospital podstoupila zákrok. Matka Rose Fitzgerald Kennedyová, která byla tehdy na cestách, o ničem nevěděla. Otec dal bez konzultace souhlas k lobotomii, která měla „zklidnit její rozrušení“.

Operaci provedli lékaři James Watts a Walter Freeman. Chirurgové pracovali, zatímco byla Rosemary částečně při vědomí. Podle svědectví Wattse ji během zákroku nechali recitovat modlitbu Otčenáš, dokud její řeč nezačala slábnout. „A pak už přestala mluvit úplně,“ vzpomínal později Watts. Lobotomie byla dokončena a s ní skončil i její dosavadní život tak, jak ho všichni znali. Rosemary ztratila schopnost mluvit, byla inkontinentní a pohybově omezená.

Po nepodařené operaci byla Rosemary rychle izolována z rodinného života. Otec ji nejprve umístil do soukromé psychiatrické léčebny ve státě New York, a později v roce 1949 do zařízení sv. Coletty pro duševně postižené ve Wisconsinu. Po téměř dvaceti letech žila v naprosté izolaci a otec ji nikdy nenavštívil.

Kennedyovi o Rosemary dlouhá léta mlčeli. Zatímco její bratři John a Robert stoupali po žebříčku politické moci, ona žila v ústraní. Teprve po mrtvici Josepha P. Kennedyho v roce 1961 se matka Rose odhodlala dceru znovu navštívit. Setkání bylo plné šoku a výčitek.

Postupně se však právě díky Rosemary zrodilo něco, co později změnilo svět. Její sestra Eunice Kennedy Shriver, která byla hluboce ovlivněná jejím osudem, založila organizaci Special Olympics. Jde o hnutí, které podporuje sportovce s mentálním či tělesným postižením. Právě zde našel tragický příběh Rosemary nový smysl a přetavil se v pomoc ostatním, v uznání práv a důstojnosti lidí s mentálním postižením.

Rosemary Kennedy zemřela v roce 2005 ve věku 86 let. Nikdy se plně nevzpamatovala ze zákroku, který jí měl „zachránit pověst“. Zůstala vězněm vlastního těla, symbolem selhání rodiny i doby. Její příběh ukazuje, jak kruté mohou být společenské normy, když se spojí s mocí a vědeckou pýchou.

Příběh Rosemary Kennedyové zároveň otevřel téma lobotomie, která se do historie lidstva zapsala jako jedna z nejtemnějších stránek moderní medicíny. Ve čtyřicátých letech se tento zákrok těšil pověsti průlomového lékařského objevu, za který portugalský neurolog António Egas Moniz dokonce obdržel v roce 1949 Nobelovu cenu. Teprve později se ukázalo, jaké nevratné škody tento „zázrak“ napáchal.

Tisíce lidí po celém světě zůstaly po operaci s těžkým poškozením mozku. Ztratili schopnost soustředit se, přemýšlet, projevovat emoce. Stali se tichými přízraky, které sice už nevykazovaly „nepřiměřené chování“, ale přestaly být samy sebou. Mnozí byli hospitalizováni až do smrti.

Lobotomie měla i výrazný sociální dopad. Nejčastěji ji podstupovaly ženy, děti nebo lidé s mentálním postižením. Většinou šlo skupiny, které se společnost snažila umlčet. Rosemary Kennedyová se tak stala symbolem celé generace obětí, jejichž „léčba“ byla ve skutečnosti jen formou kontroly.

Zdroje: Nps.gov, Historyextra.com, Umw.edu