Článek
Když se ráno 22. srpna 1986 rozednilo nad severozápadním Kamerunem, některé vesnice vypadaly na první pohled téměř normálně.
Domy stály. Stromy nebyly vyvrácené. Krajinou se neprohnala ničivá povodeň a nic nenasvědčovalo tomu, že by zde před několika hodinami řádilo zemětřesení nebo sopka.
Přesto byly všude mrtvoly.
Lidé leželi v domech, na cestách i venku. Spolu s nimi uhynul dobytek a další zvířata. Někteří z těch, kteří přežili, se probouzeli po hodinách bezvědomí a teprve postupně zjišťovali, že jejich příbuzní už se neprobudí.
Během jediné noci zemřelo nejméně 1 700 lidí.
A viníkem bylo jezero, vedle kterého celé generace normálně žily.
Klidná hladina, pod kterou se skrývala časovaná bomba
Jezero Nyos leží v hornaté oblasti severozápadního Kamerunu. Na fotografiích nevypadá nijak hrozivě. Modrozelená voda je sevřená strmými zelenými svahy a místo by klidně mohlo připomínat některé z idylických sopečných jezer, za nimiž dnes cestují turisté.
Jenže právě jeho původ byl zásadní.
Nyos vyplňuje sopečný kráter a pod oblastí se nachází vulkanický systém. Z hlubin Země se do spodních vrstev jezera postupně dostával oxid uhličitý.
Za normálních okolností nemusí být něco podobného katastrofou. Nyos měl ale kombinaci vlastností, která umožňovala plynu hromadit se hluboko pod hladinou.
Představit si to můžeme trochu jako láhev syceného nápoje.
Dokud zůstává uzavřená a pod tlakem, oxid uhličitý zůstává rozpuštěný v kapalině. Jakmile však vytvoříme podmínky pro jeho rychlé uvolnění, začne plyn prudce unikat.
V případě Nyosu ovšem nešlo o láhev limonády.
Šlo o hluboké jezero.
Co přesně katastrofu spustilo, není dodnes zcela jisté
Večer 21. srpna 1986 se stalo něco, co narušilo stabilitu jezera.
Přesný prvotní spouštěč katastrofy se nepodařilo s absolutní jistotou určit. Vědci zvažovali například sesuv, ochlazení povrchové vody nebo jiný mechanismus, který mohl přimět hlubší vodu nasycenou oxidem uhličitým vystoupat vzhůru.
Pak se rozběhl proces, který už nebylo možné zastavit.
Jakmile se voda dostávala blíže k hladině a tlak klesal, začal se z ní uvolňovat rozpuštěný oxid uhličitý. Tím se voda stávala lehčí, stoupala ještě rychleji a uvolňovala další plyn.
Vznikla řetězová reakce.
Jezero během krátké doby vyvrhlo obrovské množství CO₂.
A tím začala skutečná katastrofa.
Neviditelná řeka se vydala z kopce
Oxid uhličitý má jednu vlastnost, která byla pro obyvatele okolních vesnic osudová. Ve vysoké koncentraci může vytěsnit dýchatelný vzduch a způsobit rychlé bezvědomí a udušení.
Mrak plynu se navíc držel při zemi a postupoval z okolí jezera do níže položených údolí.
Nebyla to žhavá láva, před kterou by bylo možné utéct.
Nebyl to kouř, který by lidé ucítili.
Nebyla to voda, jejíž hukot by je probudil.
Nebezpečí bylo prakticky neviditelné.
Americký vědecký tým, který katastrofu následně vyšetřoval, dospěl k závěru, že oběti vystavené oblaku rychle ztrácely vědomí a umíraly v důsledku nedostatku kyslíku a vysoké koncentrace oxidu uhličitého.
Plyn přitom následoval terén. Valil se do níže položených oblastí, kde žili lidé.
Ti prakticky neměli šanci pochopit, co se děje.
Ráno, které nedávalo smysl
Právě stav okolních vesnic po katastrofě musel působit děsivě.
Když udeří klasická přírodní katastrofa, obvykle po sobě něco zanechá. Zemětřesení boří budovy, povodeň přináší bahno, hurikán strhává střechy a sopečná erupce pokrývá krajinu popelem.
Tady ale byla krajina z velké části stále na svém místě.
Jen v ní chyběl život.
Katastrofa zasáhla vesnice v okolí jezera a podle Smithsonian Institution si vyžádala více než 1 700 lidských životů. Uhynuly také tisíce kusů dobytka.
Přeživší často ztratili vědomí a probudili se až po několika hodinách.
Pro místní obyvatele musela být situace téměř nevysvětlitelná. Jezero, které znali celý život, se během několika okamžiků změnilo ve zdroj katastrofy, jejíž mechanismus tehdy nebyl běžně známý ani vědcům.
Přitom už existovalo varování
Na celém příběhu je znepokojivé ještě něco.
Nyos nebyl první.
Pouhé dva roky před katastrofou došlo k podobné události u kamerunského jezera Monoun. V srpnu 1984 tam při náhlém úniku plynu zemřelo 37 lidí.
Teprve Nyos ale naplno ukázal, jak ničivý tento vzácný přírodní jev může být.
Následný výzkum přinesl zásadní poznatky o takzvaných limnických erupcích, tedy situacích, kdy se velké množství plynu nahromaděného v hlubokých vrstvách jezera náhle uvolní.
Katastrofa tak změnila způsob, jakým vědci na některá hluboká sopečná jezera pohlížejí.
Vědci museli vymyslet, jak jezero odzbrojit
Problém po roce 1986 nezmizel.
Oxid uhličitý se totiž do jezera dostával dál. V hloubce se mohl znovu hromadit a vědci proto stáli před neobvyklým úkolem: jak dostat nebezpečný plyn z jezera ven, aniž by sami spustili další katastrofu?
Řešením se stalo řízené odplyňování.
Do jezera byly instalovány trubky, kterými se voda bohatá na CO₂ dostává z hloubky směrem k povrchu. S poklesem tlaku se plyn uvolňuje kontrolovaně, místo aby se roky hromadil na dně.
První systém začal na Nyosu fungovat v roce 2001. Výzkum publikovaný později ukázal, že řízené odplyňování množství plynu skutečně snižovalo, zároveň ale upozorňoval, že jediná trubka nestačí k rychlému odstranění rizika.
Postupně proto přibyla další opatření.
Je to pozoruhodný příklad situace, kdy člověk nemůže odstranit přírodní proces samotný, ale může se pokusit zabránit tomu, aby znovu skončil katastrofou.
Existují i další „vražedná jezera“
Nyos není jediným místem na světě, kde se plyny hromadí v hluboké vodě.
Největší pozornost přitahuje jezero Kivu na hranici Rwandy a Demokratické republiky Kongo. Je nesrovnatelně větší než Nyos a jeho hluboké vody obsahují rozpuštěné plyny.
Právě zkušenost z Kamerunu pomohla ukázat, proč je nutné podobná jezera sledovat a jejich chování detailně studovat.
Katastrofa Nyosu tak paradoxně přispěla k tomu, že dnes vědci o tomto vzácném nebezpečí vědí mnohem více než před čtyřiceti lety.
Čtyřicet let od noci, kdy zabíjel vzduch
Dne 21. srpna 2026 uplyne od katastrofy přesně čtyřicet let.
Příběh Nyosu přitom neztratil nic ze své děsivosti.
Možná právě proto, že nešlo o dramatickou explozi viditelnou desítky kilometrů daleko. Neexistovala obrovská vlna tsunami ani proud lávy, který by pohlcoval domy.
Bylo tam jen jezero.
Pod jeho hladinou se po dlouhou dobu hromadil plyn, o kterém lidé žijící v okolí neměli tušení.
A potom během jediné noci vyrazil ven.
Více než 1 700 lidí zemřelo při jedné z nejpodivnějších přírodních katastrof moderní historie. Událost, která tehdy vypadala téměř nevysvětlitelně, nakonec dostala vědecké vysvětlení.
A právě to je na příběhu Nyosu možná nejpůsobivější.
Příroda nemusí burácet, aby byla smrtelně nebezpečná.
Zdroje:
https://volcano.si.edu/volcano.cfm?vn=224030
https://pubs.usgs.gov/publication/ofr8797
https://www.usgs.gov/publications/degassing-lakes-nyos-and-monoun-defusing-certain-disaster
https://www.usgs.gov/publications/lake-nyos-was-rigged-disaster
