Článek
Když táta hlídá vlastní dítě, zaslouží si snad medaili?
Nedávno jsem manželovi oznámila, že bych si v sobotu ráda zašla ke kadeřnici. Nic mimořádného. Po několika měsících jsem chtěla dvě hodiny věnovat sama sobě. Jeho reakce mě ale opět utvrdila v tom, jak rozdílně vnímáme rodičovství.
„Tak jo, já ti ho teda pohlídám,“ odpověděl tónem, jako by mi právě nabídl mimořádnou laskavost.
Možná to zní jako maličkost. Jenže podobné věty poslouchám prakticky od narození našeho syna. A čím je starší, tím víc mi vadí.
Manžel totiž stále nechápe jednu zásadní věc. Když tráví čas se svým vlastním dítětem, nehlídá ho pro mě. Je prostě táta.
Já jsem máma nepřetržitě. On jen tehdy, když má čas
Náš běžný den vypadá asi takto. Ráno vstávám se synem, připravuji snídani, převlékám ho, vymýšlím program, řeším jídlo, nákupy, praní a všechno ostatní. Když je nemocný, automaticky se předpokládá, že se o něj postarám já.
Manžel ráno odchází do práce. Když se vrátí, často si potřebuje odpočinout. Chápu, že je unavený. Jenže já jsem také.
Rozdíl je v tom, že moje únava nikoho nezajímá. Já si totiž nemohu říct, že dnes na rodičovství nemám náladu.
Když chce manžel po práci vyrazit s kamarády na pivo, prostě mi to oznámí. Když si chce jít zasportovat, vezme si věci a odejde. Nemusí předem řešit, kdo dá synovi večeři, vykoupe ho nebo uloží ke spánku.
Když chci odejít já, začíná vyjednávání.
„A kdy se vrátíš? Co mu mám dát k jídlu? Kde má pyžamo? A co když nebude chtít spát?“
Někdy mám pocit, že místo manžela mám doma dalšího člověka, kterému musím všechno vysvětlovat.
Za dvě hodiny se synem očekává poděkování
Nejvíc mě překvapuje, jakou zásluhu manžel přisuzuje tomu, že se o syna chvíli postará.
Když se vrátím z nákupu, dozvím se, že spolu byli venku, najedli se a dokonce si hráli. Všechno mi vypráví s takovou hrdostí, jako by zvládl něco mimořádného.
A pak přijde věta, která mě spolehlivě vytočí.
„Vidíš, jak jsem ti dneska pomohl?“
Jenže s čím mi vlastně pomohl? S péčí o naše společné dítě?
Když já strávím se synem celý den, nikdo mě nechválí za to, že jsem ho nakrmila, přebalila, oblékla nebo vzala na hřiště. Nikdo mi večer neříká, jak jsem byla hodná, že jsem se o něj postarala.
Je to považováno za samozřejmost. A já bych si přála, aby to bylo samozřejmé i u jeho otce.
Nejde o to, že bychom si doma neměli děkovat. Naopak. Poděkování za náročný den potěší každého. Jen bych chtěla, aby fungovalo oběma směry.
Nejhorší není samotná péče, ale to neustálé přemýšlení
Postupně jsem si uvědomila, že mě nevyčerpává jen přebalování, vaření nebo uspávání. Mnohem náročnější je být tím člověkem, který musí neustále na všechno myslet.
Kdy má syn další preventivní prohlídku? Má ještě dost plen? Nevyrostl z bot? Co mu připravit k večeři? Kdy je potřeba koupit nové oblečení? Máme doma léky na horečku?
Všechny tyhle drobnosti nosím v hlavě já.
Manžel mi občas řekne, že mu mám prostě říct, co má udělat. Jenže právě v tom je problém.
Nechci být vedoucí domácnosti, která rozděluje úkoly svému zaměstnanci. Chci partnera, který si sám všimne, co je potřeba.
Nechci každý pátek připomínat, že syn potřebuje ostříhat nehty. Nechci před odchodem z domu sepisovat podrobný návod, jak se postarat o dítě, které s námi oběma žije.
A především nechci mít pocit, že veškerá odpovědnost za naši rodinu leží na mně.
„Vždyť ty jsi na rodičovské,“ říká manžel
Tohle je jeho nejsilnější argument. Já jsem doma se synem, zatímco on vydělává peníze.
A já jeho práci nijak nezpochybňuji. Vážím si toho, že finančně zajišťuje naši rodinu. Chápu také, že během jeho pracovní doby připadá většina péče na mě.
Jenže rodičovská dovolená přece neznamená, že jsem se zavázala starat se o dítě čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu, zatímco druhý rodič má po příchodu z práce volno.
Když skončí jeho pracovní doba, moje směna pokračuje. A pokračuje i v noci, o víkendech a o svátcích.
Někdy mám dokonce pocit, že manžel vnímá můj pobyt doma jako jakousi dlouhou dovolenou. Jako bych celé dny odpočívala, pila kávu a občas si pohrála se synem.
Přitom by možná stačilo, kdyby se o něj jeden celý víkend postaral sám. Bez připraveného jídla, bez mých instrukcí a bez telefonátů s otázkou, kde co najde.
Možná by pak pochopil, proč jsem někdy večer tak unavená, že už nemám energii ani na obyčejný rozhovor.
Nechci pomocníka. Chci pro našeho syna skutečného tátu
Nechci tvrdit, že je můj manžel špatný otec. Syn ho miluje a společné chvíle si oba užívají. Když si spolu hrají, je radost se na ně dívat.
Jenže být otcem přece neznamená jen stavět kostky, chodit na výlety a dělat legrační obličeje.
Rodičovství zahrnuje i ty méně příjemné okamžiky. Noční vstávání, utírání slz, převlékání špinavého oblečení, řešení horeček nebo nekonečné uspávání.
A hlavně odpovědnost, kterou nelze odložit jen proto, že je člověk unavený.
Poslední dobou si navíc stále častěji říkám, jaký příklad tím dáváme našemu synovi. Nechci, aby jednou vyrůstal s představou, že maminka se stará a tatínek jí občas pomůže.
Chci, aby viděl dva rodiče, kteří se o něj zajímají, společně rozhodují a dokážou se navzájem zastoupit.
Přestala jsem manžela prosit, aby hlídal
Nedávno jsem se rozhodla změnit alespoň způsob, jakým o péči o syna doma mluvíme.
Místo otázky „Mohl bys mi ho v sobotu pohlídat?“ jsem manželovi řekla: „V sobotu dopoledne mám svůj program, budeš se synem ty.“
Samozřejmě jsme se domluvili, jestli už nemá jiné plány. Stejně jako bych očekávala, že se se mnou domluví on.
Nešlo mi o to mu něco přikazovat. Chtěla jsem jen přestat vystupovat jako člověk, který musí žádat o svolení odejít z vlastního domu.
Manžel se nejprve zatvářil překvapeně. A pak se zeptal, jestli mi tedy nebude vadit, když si příští víkend udělá program on.
Nevadí. Proč by mělo?
Jen bych chtěla, aby pochopil, že volný čas není výsada jednoho z rodičů a péče o dítě povinnost toho druhého.
Možná nám ještě nějakou dobu potrvá, než najdeme rovnováhu. Ale jedno už vím jistě.
Až příště manžel řekne, že mi pohlídá syna, připomenu mu, že hlídat může sousedka nebo babička. On se o něj stará. Protože je jeho táta.
A co vy? Setkáváte se doma s tím, že tatínek „hlídá“, zatímco maminka se automaticky stará? Nebo už je u vás péče o děti skutečně společnou záležitostí?
