Článek
Válka skončila, ale někteří lidé se domů nikdy nevrátili
Představte si, že váš blízký zmizí během války. Nevíte, zda je naživu, jestli ho někdo drží v zajetí nebo zda leží v některém z neoznačených hrobů. Roky čekáte na jakoukoli zprávu. A pak se dozvíte, že mohl skončit na operačním stole, kde mu někdo odebral orgány určené k prodeji.
Přesně takové podezření se začalo objevovat v souvislosti s válkou v Kosovu a jejím dozvukem na konci devadesátých let.
Nešlo přitom o scénář hororového filmu. Obvinění se dostala až na půdu Rady Evropy a vyvolala mezinárodní vyšetřování.
A přestože se nepodařilo všechna tvrzení prokázat, vyšetřovatelé odkryli mimořádně znepokojivé skutečnosti.
Žlutý dům, který se stal symbolem hrůzy
Jedním z nejznámějších míst celé kauzy je takzvaný žlutý dům poblíž albánského města Burrel.
Podle svědectví, která shromáždili vyšetřovatelé, sem měli být po skončení války převáženi někteří zajatci. Mezi nimi byli Srbové i kosovští Albánci.
Zpráva švýcarského politika Dicka Martyho, zveřejněná v lednu 2011 pro Radu Evropy, popsala síť tajných detenčních zařízení v severní Albánii. Některá z nich měla být pod kontrolou příslušníků Kosovské osvobozenecké armády (UÇK).
Zajatci měli být přesouváni mezi jednotlivými objekty. Část z nich podle vyšetřovaných tvrzení skončila v zařízení poblíž Fushë-Krujë, kde jim měly být odebrány orgány určené k transplantacím v zahraničí.
Právě zde je však nutné rozlišovat mezi podezřením a prokázaným zločinem.
Martyho zpráva shromáždila závažné indicie a svědectví, nebyla ale soudním rozsudkem. Samotný žlutý dům navíc zpráva neoznačila za jednoznačně prokázané místo odebírání orgánů.
Představa, že lidé mohli přežít válku jen proto, aby se následně stali oběťmi takového obchodu, přesto vyvolala obrovské pobouření.
Bývalá žalobkyně prolomila mlčení
O podezření na obchodování s orgány veřejně promluvila také Carla Del Ponte, někdejší hlavní žalobkyně Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii.
Ve svých pamětech z roku 2008 upozornila na informace o zmizelých lidech, kteří měli být převáženi z Kosova do Albánie.
Její tvrzení přispěla k tlaku na důkladnější vyšetření celé záležitosti.
V roce 2014 pak americký prokurátor Clint Williamson, který vedl zvláštní vyšetřovací tým Evropské unie, oznámil, že existují přesvědčivé indicie o odebírání orgánů v omezeném počtu případů. Zároveň však přiznal, že dostupné důkazy nedosahují úrovně potřebné k podání obžaloby právě za tyto skutky.
To je zásadní rozdíl. Podezření nebylo definitivně vyvráceno, ale ani soudně potvrzeno.
Klinika Medicus: tady už nešlo jen o pověsti
Zatímco případ žlutého domu zůstával předmětem sporů, v samotném Kosovu se odehrával jiný příběh. Tentokrát s konkrétními pacienty, lékaři, penězi a policejním vyšetřováním.
V roce 2008 fungovala v Prištině soukromá klinika Medicus. Navenek zdravotnické zařízení, uvnitř však podle vyšetřovatelů probíhaly nelegální transplantace ledvin.
Systém byl jednoduchý a krutý.
Na jedné straně stáli lidé, kteří zoufale potřebovali peníze. Přicházeli mimo jiné z Moldavska, Ruska, Ukrajiny nebo Kazachstánu. Za ledvinu jim byly slibovány částky dosahující až 30 tisíc dolarů.
Na druhé straně byli pacienti ochotní zaplatit za transplantaci až 108 tisíc dolarů.
Mezi nimi fungovala síť zprostředkovatelů, kteří organizovali cesty, hledali vhodné dárce a příjemce a zajišťovali samotné zákroky.
Podle odborné studie zabývající se případem bylo v roce 2008 do této sítě zapojeno 24 dárců a odpovídající počet příjemců.
Pro člověka, který žil v chudobě, mohla slíbená odměna představovat několik let příjmů. Jenže prodej vlastní ledviny nebyl cestou k bezpečnému životu. Znamenal zdravotní rizika, nejistotu a závislost na lidech, kteří na celé transakci vydělávali.
Jedna cesta přes letiště pomohla odhalit celý systém
Na podezřelé aktivity upozornily mimo jiné cesty zahraničních pacientů do Kosova.
Někteří přijížděli s dokumenty uvádějícími jiný účel lékařského ošetření. Vyšetřovatelé si postupně začali všímat nesrovnalostí a pohybu osob spojených s transplantacemi.
Zlom přišel v listopadu 2008, kdy policie začala případ intenzivně vyšetřovat a zasáhla na klinice Medicus.
Následovalo vyšetřování mezinárodní sítě, která podle obžaloby zneužívala finanční nouzi dárců a zoufalství nemocných příjemců.
V roce 2013 soud v Prištině uznal několik obžalovaných vinnými. Majitel kliniky, urolog Lutfi Dervishi, tehdy dostal osm let vězení a jeho syn Arban sedm let a tři měsíce.
Tím ale příběh neskončil.
Následovala odvolání, rušení rozsudků a opakované procesy. V červnu 2023 byli oba hlavní obžalovaní při druhém opakovaném řízení zproštěni obžaloby. Starší odsuzující rozsudky proto nelze vydávat za konečný výsledek jejich trestního stíhání.
Případ přesto ukázal, jak mohl v Evropě fungovat mezinárodní trh s lidskými orgány a jak obtížné bylo jeho organizátory postavit před soud.
Když má lidské tělo svou cenu
Na celé kauze mě nejvíce děsí jedna věc. Jak snadno se v takovém systému z člověka stane pouhá položka v obchodní transakci.
Prostředník vidí příležitost k výdělku. Nemocný člověk vidí naději na přežití. Chudý dárce zase možnost dostat se z finanční tísně.
Jenže právě nerovnost mezi těmito lidmi vytváří prostředí, v němž může docházet k vykořisťování.
Zdravý člověk se stává zdrojem orgánu, který si někdo jiný může dovolit zaplatit. A hranice mezi dobrovolným rozhodnutím a rozhodnutím vynuceným zoufalou životní situací se nebezpečně rozmazává.
Otázky, které zůstaly bez odpovědi
Kauza obchodování s orgány v souvislosti s Kosovem je dodnes citlivým tématem. Dotýká se válečných zločinů, politických představitelů, mezinárodní spravedlnosti i rodin pohřešovaných.
Vyšetřování podezření popsaných v Martyho zprávě vedlo také ke vzniku zvláštních kosovských soudních institucí se sídlem v Haagu. Jejich působnost však zahrnuje širší okruh údajných válečných zločinů, nikoli pouze obchodování s orgány.
Je proto nesprávné směšovat všechna obvinění, jednotlivé soudní procesy a skutečně prokázané skutky do jednoho příběhu.
Zatímco nelegální transplantace na klinice Medicus byly rozsáhle vyšetřovány a doloženy v soudních řízeních, podezření na odebírání orgánů válečným zajatcům zůstává bez odpovídajícího pravomocného odsuzujícího rozsudku.
Pro rodiny zmizelých je však nejdůležitější něco jiného než politické spory.
Chtějí vědět, co se jejich blízkým stalo. Kde skončili. A zda se někdy dozvědí pravdu.
Protože válka pro některé rodiny nekončí podpisem mírové dohody. Končí teprve tehdy, když konečně dostanou odpovědi.
Zdroje
https://assembly.coe.int/nw/xml/XRef/Xref-XML2HTML-en.asp?fileid=12608
https://www.assembly.coe.int/nw/xml/XRef/Xref-XML2HTML-en.asp?fileid=17942&lang=en
https://www.recom.link/en/statement-by-the-chief-prosecutor-of-the-special-investigative-task-force-sitf-on-investigative-findings/
https://link.springer.com/article/10.1007/s12117-021-09421-2
https://www.eulex-kosovo.eu/eul/repository/docs/EURuleofLawMissionJusticeMonitoringReport_2025.pdf
