Článek
Když se mě někdo zeptá, jak často vídám svá vnoučata, většinou odpovím, že méně, než bych si přála. Je to taková společensky přijatelná odpověď. Pravda je ale trochu jiná. Vídám je málo, protože mám svůj život, své zájmy, práci a povinnosti. A když mám být úplně upřímná, nijak zvlášť mi to nechybí.
Vím, jak hrozně to zní. Babička, která netouží po každém víkendu stráveném s vnoučaty? Která nečeká u telefonu, až jí dcera zavolá, jestli by nemohla pohlídat? Jenže já jsem si své mateřství už odžila. A představa, že teď automaticky nastoupím do druhého kola, mě nikdy příliš nelákala.
Když jsem vychovávala děti já, nikdo se mě na pravidla neptal
Své dvě děti jsem vychovala v době, kdy se nad každým rodičovským rozhodnutím nevedla hodinová debata. Samozřejmě jsme dělali chyby. Kdo ne? Ale děti vyrostly, vystudovaly, osamostatnily se a dnes mají vlastní rodiny.
Když se narodilo první vnouče, měla jsem radost. Těšila jsem se, jak si ho pochovám, jak mu jednou upeču buchty nebo ho vezmu na výlet. Jenže velmi rychle jsem pochopila, že role dnešní babičky je poněkud komplikovanější, než jsem čekala.
Dcera měla od začátku přesné představy o tom, jak se má s dítětem zacházet. Co smí jíst, kdy má spát, jak se s ním má mluvit a jak reagovat, když začne plakat. Respektovala jsem to. Je to její dítě a má právo vychovávat ho podle svého.
Jenže postupně jsem získala pocit, že nesmím udělat vůbec nic podle vlastního uvážení.
Když jsem chtěla dát vnukovi sušenku, následovala přednáška o cukru. Když jsem mu řekla, že je šikovný kluk, dozvěděla jsem se, že bych měla chválit spíš jeho snahu než výsledek. Když jsem mu chtěla koupit hračku, musela jsem ji nejprve konzultovat.
Možná mají některá ta pravidla smysl. Neříkám, že dcera dělá něco špatně. Ale po čase mě přestalo bavit přemýšlet nad každou větou, kterou před vlastním vnoučetem vyslovím.
Babička na hlídání ano, babička s vlastním názorem ne
Nejvíc mě zaráží jeden rozpor. Když dcera potřebuje pohlídat děti, najednou se očekává, že budu schopná se o ně samostatně postarat. Mám zvládnout jídlo, uspávání, případné záchvaty vzteku i všechny ostatní situace, které k malým dětem patří.
Ale běda, když něco udělám jinak.
Jednou jsem nechala vnuka po obědě sledovat pohádku, protože byl unavený a já potřebovala uklidit kuchyň. Dcera se to dozvěděla a nebyla nadšená. Prý se doma snaží obrazovky omezovat a já jim tím kazím nastavený režim.
Nechtěla jsem se hádat. Omluvila jsem se a příště si dala větší pozor. Jenže právě tehdy jsem si uvědomila, že mě hlídání vlastně přestává těšit.
Připadala jsem si jako zaměstnanec, který dostane seznam pokynů, ale nesmí udělat vlastní rozhodnutí. S tím rozdílem, že zaměstnanec má alespoň pracovní dobu a dostává výplatu.
V šedesáti mám konečně čas sama na sebe
Celý život jsem někomu přizpůsobovala svůj program. Nejdřív dětem, potom práci, domácnosti a stárnoucím rodičům. Dovolené jsme plánovali podle školních prázdnin, víkendy podle dětských kroužků a večery podle toho, kdo potřeboval pomoci s úkoly.
Dnes mám konečně období, kdy si mohu v sobotu ráno přispat. Mohu odjet s kamarádkou na wellness, jít do divadla nebo prostě celý den nedělat nic.
A světe div se, mám to ráda.
Nedávno mi dcera volala, jestli bych nemohla v sobotu pohlídat. Měla jsem naplánovaný výlet. Když jsem jí řekla, že nemohu, slyšela jsem v jejím hlase zklamání. Nakonec poznamenala, že jiné babičky si na vnoučata čas vždycky najdou.
Ta věta mě zamrzela.
Ne proto, že bych měla výčitky svědomí, ale protože jsem si uvědomila, jak samozřejmá je pro některé mladé rodiče představa, že prarodiče budou kdykoliv k dispozici.
Přitom já po své dceři také nechci, aby se vzdala svého programu pokaždé, když něco potřebuji.
Moje kamarádky žijí jen pro vnoučata. Já jim to nezávidím
Mám kamarádku, která hlídá téměř každý den. Vyzvedává děti ze školky, vaří jim, vozí je na kroužky a o víkendech je mívá na přespání. Když se jí zeptám, jak se má, většinou začne vyprávět, co zase provedl její vnuk.
Nedávno jsme chtěly vyrazit na prodloužený víkend. Nemohla. Dcera potřebovala hlídání. A přestože si občas postěžuje, jak je unavená, odmítnout si netroufne.
Neodsuzuji ji. Možná ji právě takový život naplňuje. Ale já bych takhle žít nechtěla.
Nechci, aby se moje hodnota v rodině měřila počtem odhlídaných hodin. Nechci mít pocit, že musím dokazovat svou lásku tím, kolikrát týdně připravím dětem svačinu nebo je vyzvednu ze školky.
A už vůbec nechci soutěžit s ostatními babičkami o to, která je obětavější.
Někdy si říkám, jestli si za náš odstup nemůžeme samy
Abych byla spravedlivá, chápu i pohled své dcery. Dnešní rodiče mají přístup k informacím, které jsme my neměli. Více přemýšlejí o emocích dětí, o jejich bezpečí i o tom, jak je vychovávat bez zbytečných trestů.
Je dobře, že se některé věci změnily. Ani já bych nechtěla, aby někdo nerespektoval zásadní pravidla, která jsem pro své děti stanovila.
Možná jsem si ale představovala, že jako babička budu mít trochu větší volnost. Že si s vnoučaty vytvořím vlastní vztah, který nebude jen prodlouženou rukou rodičovské výchovy.
Místo toho mám někdy pocit, že se každá návštěva odehrává podle předem napsaného scénáře.
A tak jsem se postupně stáhla.
Neudělala jsem žádné dramatické rozhodnutí. Nepřestala jsem volat ani jsem dceři neoznámila, že už nikdy hlídat nebudu. Jen jsem přestala sama nabízet každý volný víkend a přizpůsobovat svůj kalendář jejich potřebám.
A zjistila jsem, že mi to vlastně vyhovuje.
Milovat vnoučata přece neznamená vzdát se vlastního života
Když vnoučata přijedou, ráda je vidím. Upeču něco dobrého, poslouchám jejich vyprávění a občas jim koupím maličkost. Když odcházejí, obejmu je a těším se, až se zase uvidíme.
Ale potom zavřu dveře, uklidím hračky a užívám si ticho.
Nemám potřebu každý večer prohlížet jejich fotografie. Nepočítám dny do další návštěvy. A když se několik týdnů nevidíme, nepropadám smutku.
Možná to jednou budu vnímat jinak. Možná mě bude mrzet, že jsem s nimi netrávila víc času a že mezi námi nevzniklo tak pevné pouto, jaké mají některé děti se svými prarodiči. Uvědomuji si, že vztah se nedá budovat jen tehdy, když se to člověku hodí.
Zároveň ale nechci předstírat nadšení, které necítím.
Ráda bych byla babičkou, za kterou děti chodí proto, že s ní chtějí být, ne proto, že jejich rodiče potřebují vyřešit hlídání. A chtěla bych, aby mě dcera brala jako člověka s vlastními zkušenostmi, nikoliv jako někoho, koho je potřeba neustále opravovat.
Možná bychom si k sobě našly cestu snadněji, kdybychom od sebe navzájem tolik neočekávaly.
Jsem babička, ale jsem také žena, která má svůj vlastní život. A odmítám se za to stydět.





