Článek
Když jedeme s manželem navštívit syna a jeho rodinu, málokdy přijíždíme s prázdnou. Někdy přivezeme něco dětem, jindy upeču buchtu nebo připravím rovnou celý oběd. Vždycky jsem to brala jako samozřejmost. Když už mají mladí celý týden dost starostí s prací, domácností a dětmi, proč bych jim alespoň trochu neulehčila?
Jenže poslední dobou si říkám, jestli o naši pomoc vůbec někdo stojí. Přesněji řečeno, jestli o ni stojí naše snacha.
Syn si pokaždé pochutná, vnoučata většinou také. Ale snacha? Ta má vždycky nějaký důvod, proč si nedat.
Jednou už jedla, podruhé nemá hlad
Poprvé jsem tomu nevěnovala pozornost. Přivezla jsem pečené kuře s bramborami a zeleninou. Snacha poděkovala, ale řekla, že už obědvala. Přišlo mi to trochu zvláštní, protože jsme byli domluvení, že jídlo přivezeme, ale nijak jsem to neřešila.
Příště jsem připravila domácí vývar a řízky. Syn měl radost, děti také. Snacha si nedala ani polévku. Prý ji bolí žaludek a nechce nic těžkého.
Když jsem upekla koláč, zrovna omezovala sladké. Když jsem přivezla zeleninové rizoto, neměla chuť na rýži. A když jsem jednou připravila jídlo, o kterém jsem věděla, že ho dříve jedla ráda, řekla, že už má něco nachystaného v lednici.
Samozřejmě chápu, že člověk nemusí mít pokaždé hlad. Také jsou jídla, která mi nechutnají. Jenže když se to opakuje při každé návštěvě, člověku to začne vrtat hlavou.
Zvlášť když vidí, že si ostatní pochutnávají, zatímco snacha sedí u stolu s prázdným talířem.
Nechci, aby mi děkovala na kolenou. Stačilo by trochu upřímnosti
Vaření mě baví. Nikdy jsem nebyla ten typ tchyně, která by přišla na návštěvu a začala kontrolovat, jestli má snacha utřený prach nebo správně pověšené prádlo. Jejich domácnost je jejich věc.
Právě proto mi připadalo hezké přivézt hotový oběd. Nemusí nikdo stát u sporáku, můžeme si všichni sednout ke stolu a strávit společně čas.
Jenže postupně se z toho pro mě stala nepříjemná záležitost. Už při balení jídla přemýšlím, jakou výmluvu uslyším tentokrát.
Manžel mi říká, ať to neřeším. Syn nad tím mávne rukou. Prý je jeho žena v jídle vybíravá a nemám si to brát osobně.
Jenže já ji znám několik let. Vím, že jí maso, brambory i těstoviny. Vím také, že když si objednají jídlo z restaurace, žádný problém nemá.
A tak si začínám klást otázku, kterou bych raději vůbec řešit nemusela. Vadí jí moje vaření, nebo jí vadím já?
Možná jsem udělala chybu, když jsem se snažila příliš
Nedávno jsem o tom přemýšlela cestou domů. Přivezli jsme velký hrnec guláše a domácí knedlíky. Syn si přidal, manžel také. Snacha nám oznámila, že si dá později, protože zrovna nemá hlad.
Když jsme odjížděli, guláš zůstal v lednici. Ani tentokrát jsem ji neviděla ochutnat jediné sousto.
Chtěla jsem se syna zeptat, jestli jí moje jídlo nechutná. Nakonec jsem to neudělala. Nechtěla jsem ho stavět do situace, kdy bude muset vysvětlovat chování své ženy.
Poprvé mě ale napadlo něco jiného. Co když snacha o moje obědy jednoduše nestojí?
Možná má ráda, když si o jídle rozhoduje sama. Možná jí vadí, že přijedeme s hotovým obědem, přestože jsme přesvědčení, že jí tím pomáháme. A možná má pocit, že jí tím nepřímo naznačuji, že se o rodinu nedokáže postarat.
Nic takového mě přitom nikdy nenapadlo.
Na druhou stranu si říkám, proč mi to prostě neřekne. Jsme dospělí lidé. Kdyby mi oznámila, že si chce vařit sama, respektovala bych to. Nemusela by při každé návštěvě hledat další důvod, proč si nenaložit na talíř.
Příště přijedeme bez oběda
Rozhodla jsem se, že při příští návštěvě nic vařit nebudu. Ne proto, abych snaše něco dokazovala nebo ji trestala. Jen už nechci trávit dopoledne u sporáku a potom přemýšlet, jestli jsem zase udělala něco špatně.
Synovi jsem řekla, že tentokrát přijedeme jen na kávu. Trochu se divil, protože byl zvyklý, že vozíme oběd. Vysvětlila jsem mu, že si raději užijeme návštěvu bez velkých příprav.
Možná se ukáže, že snaše naše jídlo opravdu nechybí. A možná mi jednou sama řekne, proč si nikdy nedala.
Mrzí mě na tom hlavně jedna věc. Vždycky jsem měla pocit, že jídlo lidi spojuje. U nás doma se kolem stolu odehrávaly ty nejhezčí rodinné chvíle. Nikdy by mě nenapadlo, že se jednou budu bát přivézt vlastnímu synovi hrnec polévky.
Zároveň ale začínám chápat, že pomoc je pomocí jen tehdy, když ji druhý člověk skutečně chce.
A tak možná nebude nejlepší řešení naučit se vařit něco, co snaše konečně zachutná. Možná bude stačit přestat vozit jídlo, o které si nikdo neřekl.
A co si o tom myslíte vy? Je odmítání jídla od tchyně nezdvořilé, nebo by měla tchyně respektovat, že snacha o její vaření nestojí?





