Třináct let ji manžel týral. Jedné noci zapálila jeho postel a odešla s dětmi

V noci 9. března 1977 stála Francine Hughesová před svým domem v americkém Michiganu a sledovala plameny, které postupně pohlcovaly budovu. Uvnitř spal její bývalý manžel James, kterému všichni říkali Mickey.

Francine věděla, že z domu nevyjde živý. Sama totiž požár založila.

Do auta posadila své čtyři děti a odjela na policii. Nehodlala utíkat ani zapírat, co udělala. Přijela se přiznat k zabití muže, se kterým strávila třináct let života.

Když hasiči dorazili na místo, bylo pozdě. Mickey Hughes zemřel na následky vdechnutí kouře.

Na první pohled šlo o chladnokrevnou vraždu spícího člověka. Jenže během následujících měsíců začaly vycházet najevo okolnosti, které přiměly americkou veřejnost přemýšlet o případu úplně jinak.

Francine vyrůstala v rodině, kde násilí nebylo ničím neobvyklým. Její otec pil a ubližoval matce. Už jako dítě tak poznala prostředí, ve kterém se ženy učily snášet věci, které by nikdo snášet neměl.

Když se v šestnácti letech provdala za Mickeyho Hughese, pravděpodobně doufala, že její vlastní manželství bude jiné.

Nebyla to pravda.

Podle jejích pozdějších výpovědí se násilnické chování objevilo už během líbánek. Manžel jí vyčítal oblečení, kontroloval ji a postupně začal používat fyzické násilí.

Stačilo, aby řekla něco nevhodným tónem, oblékla si šaty, které se mu nelíbily, nebo se pokusila rozhodnout o něčem sama.

Mickey ji bil, ponižoval a vyhrožoval jí. Po útocích někdy následovaly omluvy a sliby, že se všechno změní.

Mezitím se jim narodily čtyři děti.

Francine se postupně ocitla v situaci, kterou lidé stojící mimo násilný vztah často nechápou. Neměla dostatek vlastních prostředků, bála se manžela a zároveň se snažila udržet rodinu pohromadě.

Dnes se může zdát nepochopitelné, proč jednoduše neodešla. Jenže ona odejít zkusila.

V roce 1971 se Francine s Mickeym rozvedla. Mohlo by se zdát, že tím její trápení skončilo.

Ve skutečnosti se změnilo jen velmi málo.

Mickey dál zasahoval do jejího života, vracel se do domácnosti a pokračoval v násilí. Když měl vážnou autonehodu, Francine se o něj dokonce postarala a pomáhala mu během zotavování.

Jeho chování se však nezlepšilo.

Z dobových svědectví vyplývá, že násilí se neomezovalo pouze na bití. Mickey ničil vybavení domácnosti, vyhrožoval a zastrašoval také děti. Podle knihy, která později případ podrobně popsala, dokonce před jednou z dcer uškrtil její kotě.

Francine se opakovaně obracela na policii.

Jenže v sedmdesátých letech se v mnoha částech Spojených států k domácímu násilí přistupovalo jako k soukromé rodinné záležitosti. Policisté často nemohli nebo nechtěli násilníka zatknout, pokud útok sami neviděli.

A tak se muž, kterého se Francine bála, stále vracel.

Francine se přesto pokoušela změnit svůj život. Začala navštěvovat kurz, který jí měl pomoci získat práci sekretářky. Vzdělání pro ni představovalo šanci na vlastní příjem a větší nezávislost.

Mickey její snahu nesnášel.

Dne 9. března 1977 se situace znovu vyhrotila. Manžel ji napadal, ponižoval a přinutil ji zničit učebnice, které potřebovala ke studiu.

Během dne přijela také policie. Podle pozdějších svědectví Mickey před policisty vyhrožoval, že Francine doplatí na to, že je zavolala.

Přesto nebyl zatčen.

Jakmile policisté odjeli, násilí pokračovalo. Mickey svou bývalou manželku zbil a donutil ji k sexu.

Pak usnul.

Francine později popisovala, že v tu chvíli přemýšlela o všem, co během manželství prožila. O bití, strachu a dětech, které musely násilí sledovat.

Rozhodla se, že už nechce pokračovat.

Vzala kanystr s benzinem, polila okolí postele, ve které Mickey spal, a založila požár.

Nebyl to čin v bezprostřední fyzické sebeobraně proti právě probíhajícímu útoku. Mickey v tu chvíli spal. Právě tato skutečnost se později stala jednou z nejdůležitějších otázek soudního procesu.

Francine byla obviněna z vraždy.

Případ se rychle dostal do médií. Američané sledovali příběh ženy, která zabila svého násilnického bývalého manžela, a názory veřejnosti se výrazně rozcházely.

Jedni ji považovali za vražedkyni, která měla využít zákonných možností. Druzí upozorňovali, že se o to opakovaně pokoušela, ale systém jí nedokázal poskytnout ochranu.

Obhajoba stála před zásadním problémem. Jak přesvědčit porotu, že žena, která zapálila postel spícího člověka, nejednala jako běžný pachatel úmyslné vraždy?

Její právník Arjen Greydanus se rozhodl poukázat na psychické následky dlouhodobého týrání. Argumentoval tím, že Francine byla po letech násilí a posledním brutálním útoku ve stavu dočasné nepříčetnosti.

V procesu se tak začalo otevřeně mluvit o psychice týraných žen, jejich strachu a o tom, proč někdy zůstávají v nebezpečných vztazích i tehdy, když se okolí domnívá, že mohou jednoduše odejít.

Dne 3. listopadu 1977 porota vynesla rozhodnutí.

Francine Hughesová byla zproštěna obžaloby z důvodu nepříčetnosti v době činu.

Pro mnoho lidí to byl šok. Žena se přiznala k založení požáru, při kterém zemřel člověk, a přesto nebyla odsouzena za vraždu.

Rozhodnutí ovšem neznamenalo, že soud považoval zabití násilnického partnera za přípustné. Porota přijala argument, že Francine v době činu nebyla kvůli svému psychickému stavu trestně odpovědná.

Případ se stal jedním ze symbolů širšího hnutí, které upozorňovalo na domácí násilí a nedostatečnou ochranu jeho obětí.

Později se v podobných soudních sporech začal výrazněji uplatňovat koncept označovaný jako syndrom týrané ženy. Ten pomáhal vysvětlovat, jak dlouhodobé násilí ovlivňuje vnímání nebezpečí, rozhodování i psychické reakce obětí.

Případ Francine Hughesové nebyl jedinou příčinou společenských změn, ale výrazně přispěl k tomu, že se o domácím násilí začalo mluvit jako o závažném veřejném problému, nikoli pouze jako o záležitosti mezi manželi.

V roce 1980 vyšla kniha novinářky Faith McNultyové The Burning Bed, která podrobně zachytila Francinin život a okolnosti tragédie.

O čtyři roky později vznikl stejnojmenný televizní film s Farrah Fawcettovou v hlavní roli.

Snímek vyvolal obrovský zájem a pomohl dostat téma domácího násilí do amerických domácností.

Pro mnoho diváků bylo šokující sledovat, jak může vypadat život ženy, která se každé ráno probouzí s obavou, co se stane večer.

Francine se přitom sama necítila být žádnou hrdinkou.

V rozhovorech odmítala představu, že by její čin měl být oslavován. Byla to žena, která se dostala do krajní situace a udělala něco, s čím pak musela žít.

Po procesu se znovu provdala. Jejím druhým manželem se stal hudebník Robert Wilson. Pracovala také jako zdravotní sestra a postupně se snažila žít mimo pozornost veřejnosti.

Zemřela 22. března 2017 ve věku 69 let na komplikace spojené se zápalem plic.

Když jsem se s příběhem Francine Hughesové seznámila, napadla mě otázka, kterou si podle mě položila i velká část tehdejší americké veřejnosti. Jak daleko musí člověk dojít, aby přestal věřit, že mu někdo pomůže?

Francine měla čtyři děti. Pokusila se rozvést, chtěla studovat, najít si práci a postavit se na vlastní nohy. Přesto se násilí nedokázala zbavit.

Její čin samozřejmě nelze vydávat za správné řešení. Připravila člověka o život a její děti přišly o otce. Ani roky týrání tuto skutečnost nevymažou.

Zároveň ale nelze přehlížet, co všemu předcházelo.

Je snadné říct, že měla odejít. Jenže ona odešla. Je snadné tvrdit, že měla zavolat policii. Jenže policii volala.

Právě v tom je její příběh tak znepokojivý.

Francine Hughesová se stala známou až ve chvíli, kdy sama spáchala násilný čin. Předtím byla dlouhé roky ženou, jejíž volání o pomoc nikdo nedokázal účinně vyslyšet.

A to je možná nejsmutnější část celého příběhu. Kdyby se jí dostalo skutečné ochrany včas, nemusel v březnu 1977 nikdo zemřít.

https://www.history.com/articles/burning-bed-syndrome-francine-hughes-domestic-abuse

https://www.newyorker.com/culture/video-dept/the-burning-bed-recalls-the-case-that-changed-how-law-enforcement-treats-domestic-violence

https://www.washingtonpost.com/national/francine-hughes-wilson-whose-burning-bed-became-a-tv-film-dies-at-69/2017/03/31/a1799db8-161c-11e7-ada0-1489b735b3a3_story.html