Článek
Ještě před měsícem jsem řešila, co koupíme vnoučatům pod stromeček, jestli upeču jejich oblíbené cukroví a kdo letos připraví štědrovečerní večeři. Dnes přemýšlím, jestli jim vůbec budeme moct předat dárky osobně. Snacha nám totiž oznámila, že letos na Vánoce nemáme chodit. A důvod? Jednou jedinkrát jsme odmítli pohlídat děti.
Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že se v naší rodině budeme hádat kvůli hlídání vnoučat, asi bych se mu vysmála. Vždycky jsem si myslela, že máme se synem i jeho ženou dobré vztahy. Dnes si tím už tak jistá nejsem.
Hlídali jsme, kdykoliv to bylo potřeba
Máme dvě vnoučata, pětiletou holčičku a tříletého chlapečka. Oba milujeme a jsme rádi za každou chvíli, kterou s nimi můžeme strávit. Když byli malí, jezdila jsem snaše pomáhat s domácností, vozila uvařené obědy a brala děti na procházky, aby si mohla odpočinout.
Postupně se z občasné pomoci stalo něco naprosto samozřejmého.
Nejdřív jsme hlídali jednou za čtrnáct dní, potom skoro každý víkend. Někdy děti zůstávaly přes noc, jindy jsme pro ně jezdili do školky. Když byly nemocné a rodiče museli do práce, snažili jsme se pomoci také.
Nikdy jsme za to nic nechtěli. Ani peníze, ani nějaké velké děkování. Jsou to přece naše vnoučata.
Jenže člověk má někdy pocit, že čím víc pro druhé dělá, tím méně si toho váží.
Jedno odmítnutí stačilo, aby bylo všechno špatně
Před několika týdny nám snacha zavolala, jestli bychom si nevzali děti na celý víkend. Se synem měli naplánovaný pobyt s přáteli a chtěli si odpočinout.
Za normálních okolností bychom souhlasili. Jenže tentokrát jsme už měli vlastní plány. Manžel slavil kulaté narozeniny a měli jsme domluvené setkání s přáteli, které jsme několik měsíců neviděli.
Snaše jsem vysvětlila, že nás to mrzí, ale tentokrát hlídat nemůžeme.
Nejdřív bylo na druhém konci telefonu ticho. Potom se mě zeptala, jestli to myslím vážně.
Když jsem jí odpověděla, že ano, řekla mi, že je hezké vědět, na koho se může spolehnout. A zavěsila.
Přiznávám, že mě její reakce zaskočila. Nešlo o žádnou naléhavou situaci. Děti nebyly nemocné, nikdo nepotřeboval do nemocnice. Chtěli prostě strávit víkend bez dětí, což naprosto chápu. Ale opravdu jsme kvůli tomu měli rušit vlastní oslavu?
Pak přišla zpráva, kterou jsem nečekala
Následující dva týdny se snacha téměř neozývala. Když jsem jí napsala, jak se mají děti, odpověděla jednou větou. Na nabídku, že bychom vnoučata vzali další víkend na výlet, nereagovala vůbec.
Říkala jsem si, že ji to přejde.
Jenže minulý týden nám syn oznámil, že letos budou trávit Vánoce sami doma a nemáme s nimi počítat.
Nejdřív jsem si myslela, že jde o nedorozumění. Vždyť jsme spolu slavili Vánoce každý rok. Někdy u nás, někdy u nich. Děti se těšily na společné rozbalování dárků a my zase na jejich rozzářené oči.
Zeptala jsem se syna, co se stalo.
Chvíli mlčel a pak přiznal, že je jeho žena stále naštvaná kvůli tomu víkendu. Prý má pocit, že jim nepomáháme tolik, kolik by potřebovali, a nechce se o Vánocích přetvařovat.
To mě zabolelo snad ještě víc než samotné odmítnutí.
Po všech těch víkendech, vyzvedávání ze školky a dnech strávených s nemocnými dětmi jsme najednou ti, na které není spolehnutí.
Nejvíc mě mrzí, že syn mlčí
Od snachy bych možná takovou reakci ještě dokázala přijmout jako momentální vztek. Ale nerozumím vlastnímu synovi.
Dobře ví, kolikrát jsme jim pomohli. Kolikrát jsme změnili vlastní program, abychom mohli být s dětmi. Ví také, že už nejsme nejmladší a celodenní péče o dvě malé děti je někdy pořádně náročná.
Přesto se nás nezastal.
Když jsem mu řekla, že nás to mrzí, odpověděl, že nechce doma další hádky a že bude lepší nechat to letos být.
Jenže co to znamená? Že příště raději nesmíme odmítnout, protože bychom mohli přijít o Velikonoce? Nebo o narozeniny vnoučat?
Nechci synovi rozvracet manželství. Nechci ho stavět před rozhodnutí, jestli dá přednost rodičům, nebo manželce. Ale zároveň nechci žít s pocitem, že si musíme možnost vídat vlastní vnoučata zasloužit tím, že budeme neustále k dispozici.
Babička není bezplatná chůva s nepřetržitou pracovní dobou
Možná jsme si za část problému mohli sami. Od začátku jsme pomáhali tolik, že si na to mladí zvykli. Nikdy jsme jasně neřekli, že i my máme vlastní život a že někdy prostě nebudeme moct.
Jenže měla jsem za to, že to není potřeba vysvětlovat.
Miluji svá vnoučata. Ráda s nimi peču, chodím na hřiště a čtu jim pohádky. Když u nás přespávají, těším se na jejich ranní povídání u snídaně. Ale to přece neznamená, že musím být připravená kdykoliv zrušit své plány.
Stejně jako mladí rodiče potřebují čas pro sebe, potřebujeme ho občas i my.
A především bych si přála, aby naše vztahy nestály na tom, kolik hodin hlídání za měsíc odpracujeme.
Vánoce se blíží a já nevím, co dělat
Dárky pro děti už máme schované ve skříni. Vnučka si přála domeček pro panenky a vnuk nové vláčky. Pokaždé, když kolem té skříně projdu, je mi smutno.
Nevím, jestli jim je máme poslat, předat až po svátcích, nebo počkat, až se situace uklidní.
Manžel říká, že se nemáme doprošovat. Že jsme nic špatného neudělali a že snacha musí pochopit, že nemůže rozhodovat o našich životech. Já s ním v zásadě souhlasím, ale zároveň nechci, aby na naše spory doplácely děti.
Možná ani nevědí, proč letos babička s dědou nepřijdou.
Pořád doufám, že si o tom dokážeme v klidu promluvit. Ráda bych pochopila, jestli snaše vadí opravdu jen to jedno odmítnutí, nebo se v ní hromadilo něco, o čem jsme neměli tušení.
Omluvit se za to, že jsme nemohli hlídat, ale nechci. Neudělali jsme nic, za co bychom se měli stydět.
Nikdy by mě nenapadlo, že největším problémem našich letošních Vánoc nebude, co dát vnoučatům pod stromeček, ale jestli nás k němu jejich rodiče vůbec pustí.
A čím víc o tom přemýšlím, tím víc mě děsí, že nejde jen o jedny pokažené Vánoce. Bojím se, že se z našeho vztahu s vnoučaty stává něco, o čem rozhoduje momentální spokojenost jejich rodičů.
Přitom jsem si vždycky myslela, že rodina má fungovat úplně jinak.





