Článek
Zase ta žlutá? Vždyť je to kluk!
„Proboha, co jsi mu to zase oblékla?“ přivítala nás tchyně místo pozdravu, když jsme k ní přišli na nedělní oběd. Syn měl na sobě zelené kalhoty, žlutou mikinu s obrázkem dinosaura a červené tenisky. Podle mě vypadal roztomile. Podle tchyně jako papoušek, kterého někdo vypustil ze zoologické zahrady.
Nejdřív jsem se tomu zasmála. Jenže když během následující půlhodiny ještě třikrát poznamenala, že by měl konečně začít vypadat jako normální kluk, úsměv mě přešel.
„Já nevím, proč mu pořád kupuješ takové hadry. Vždyť dneska mají v obchodech tolik hezkých věcí. Modrá, šedá, béžová. To by mu slušelo.“
A pak přišla věta, která mě nadzvedla ze židle.
„Chudák dítě, ještě se mu budou ostatní smát.“
Synovi nejsou ani tři roky. Je mu úplně jedno, jestli má na sobě módní kombinaci podle posledních trendů. Zato dokáže deset minut nadšeně vyprávět o tom, že má na ponožkách bagr.
Opravdu musí malé děti vypadat jako z katalogu?
Nevím, kdy přesně se z dětského oblečení stala tak vážná záležitost. Když se dnes podívám na sociální sítě, mám někdy pocit, že děti musí ladit s interiérem obývacího pokoje.
Béžové tepláčky, krémová mikina, hnědé botičky. Všechno dokonale sladěné, decentní a samozřejmě estetické.
Nic proti tomu. Každá maminka má jiný vkus a pokud se někomu líbí neutrální barvy, proč ne? Jen nechápu, proč by můj syn nemohl mít oranžovou bundu, když se mu líbí.
Mám ráda barevné dětské oblečení. Veselé potisky, zvířátka, traktory, dinosaury. Když už si člověk může dovolit nosit mikinu s obrovským krokodýlem na břiše, aniž by na něj někdo divně koukal, tak právě v dětství.
A hlavně mi připadá praktické, když své dítě na hřišti poznám na první pohled mezi dvaceti dalšími.
Tchyně to ale vidí jinak.
Růžové tričko vyvolalo rodinnou poradu
Největší drama nastalo ve chvíli, kdy jsem synovi koupila lososově růžové tričko s autem. Bylo ve slevě, mělo příjemný materiál a jemu se líbil obrázek.
Tchyně na něj několik vteřin nevěřícně zírala.
„Ty mu dáváš růžovou? Vždyť je to kluk!“
Vysvětlila jsem jí, že barva oblečení opravdu nemá žádný vliv na to, jaký z něj vyroste muž. Jenže to jsem si zřejmě dovolila příliš.
„No, za nás se tohle nedělalo,“ odvětila.
To je mimochodem věta, kterou od ní slýchám poměrně často. Za nich se nedělalo spoustu věcí. Děti prý také nepotřebovaly tolik hraček, moderní kočárky, autosedačky ani speciální dětské příkrmy.
Přesto mám někdy pocit, že by tchyně nejraději vrátila nejen módu, ale celé mateřství o čtyřicet let zpátky.
Manžel se tomu nejprve smál. Jenže když mu jeho maminka začala vysvětlovat, že by mi měl do výběru oblečení trochu promluvit, konečně pochopil, že nejde jen o nevinnou poznámku.
„Mami, vždyť je to tričko. Nech to být,“ řekl jí.
A přesně tak jednoduché by to podle mě mělo být.
Nejhorší není kritika oblečení, ale neustálé hodnocení
Kdyby tchyně jednou řekla, že se jí nějaká mikina nelíbí, vůbec bych to neřešila. Každý máme jiný vkus. Mně se také nelíbí všechno, co nosí ona, a rozhodně nemám potřebu jí to při každé návštěvě oznamovat.
Jenže tady nejde o jednu mikinu.
Jednou je syn příliš barevný. Podruhé má podle ní moc dlouhé vlasy. Potřetí se jí nelíbí jeho boty. A když už nenajde nic na oblečení, přijde otázka, proč ještě nemá čepici, přestože je venku dvacet stupňů.
Postupně jsem si uvědomila, že mě nevyčerpávají samotné poznámky, ale pocit, že jsem při každé návštěvě na nějaké neviditelné zkoušce z mateřství.
Ať udělám cokoli, vždycky se najde něco, co by ona udělala lépe.
Přitom si nemyslím, že by byla špatná babička. Syna má ráda, ráda si s ním hraje a dokáže mu věnovat spoustu pozornosti. Jen má zvláštní potřebu komentovat téměř každé moje rozhodnutí.
Babička mu koupila pořádné oblečení
Nedávno nám přinesla tašku s oblečením. Prý jen tak, aby měl malý něco hezkého na sebe.
Uvnitř byly tmavomodré kalhoty, šedá mikina a béžové tričko bez jediného obrázku.
„Vidíš, jak by mohl vypadat hezky? Jako malý gentleman,“ pochvalovala si svůj výběr.
Poděkovala jsem jí. Oblečení bylo kvalitní a neměla jsem důvod ho odmítat. Jenže když syn druhý den sáhl po své oblíbené žluté mikině, pochopila jsem, že babiččin pokus o změnu šatníku nejspíš nevyjde.
A víte co? Nechala jsem ho, ať si ji oblékne.
Protože jestli má v tomto věku nějakou možnost rozhodovat o svém životě, pak je to třeba právě výběr mezi žlutou a modrou mikinou.
Moje dítě není módní projekt jeho babičky
Nechci se s tchyní hádat. Nechci jí zakazovat návštěvy ani vytvářet zbytečné rodinné konflikty kvůli několika kusům oblečení.
Ale také nechci, aby můj syn vyrůstal s pocitem, že je na něm neustále něco špatně.
Dneska mu babička kritizuje barvu trička. Za pár let to může být účes, hudba, kterou poslouchá, nebo kamarádi, se kterými tráví čas.
A já bych byla ráda, kdyby věděl, že se nemusí každému zavděčit.
Tchyni jsem proto při poslední návštěvě řekla, že její názor respektuji, ale o oblečení našeho syna rozhodujeme my jako rodiče. A čím bude starší, tím víc do toho bude mluvit on sám.
Samozřejmě se urazila. Prý už dneska člověk nemůže ani říct svůj názor.
Může. Jen nemusí tentýž názor opakovat při každém rodinném obědě.
Až k ní půjdeme příště, syn si nejspíš zase vezme svou žlutou mikinu. Možná k ní přidá zelené kalhoty a ponožky s bagrem.
A já mu to s radostí dovolím.
Dětství je totiž podle mě příliš krátké na to, aby ho člověk strávil výhradně v béžové.
