Článek
Robert Chung měl před soudem poměrně jednoduchý příběh. Před desítkami let se vrátil k rodičům, vzdal se nadějné kariéry a zůstal s nimi, protože potřebovali pomoc. Odměnou mu měl být rodinný dům.
Jeho bratr a sestra však stejné roky popsali tak odlišně, že chvílemi působí, jako by mluvili o úplně jiné rodině.
Podle nich se Robert ničeho nevzdal. Naopak. Tvrdili, že se o něj dlouhá léta starala jeho matka, zatímco on nedokázal žít samostatně. V soudní síni padala slova jako „parazit“, „patologický lhář“ nebo „finanční zátěž“.
Ve hře přitom nebyly jen staré rodinné křivdy. Šlo o dědictví v hodnotě kolem 600 000 liber.
Odešel z domu. Pak se vrátil a už nikdy neodešel
Victor a Irene Chungovi vychovali tři děti v rodinném domě v South Woodford na východě Londýna.
Jejich děti se v dospělosti vydaly různými cestami. Marina Bennett se stala účetní a působila v Severní Americe, Richard Chung pracoval jako IT manažer.
Robertův život se vyvíjel jinak.
Také se původně odstěhoval, později se však v roce 1990 do domu rodičů vrátil. A zůstal v něm.
Právě důvod jeho návratu se o mnoho let později stal jednou z klíčových otázek celého soudního sporu.
Robert tvrdil, že se vrátil na žádost rodičů, aby jim pomáhal. Podle své verze kvůli tomu opustil vyhlídky na úspěšnou kariéru spojenou s filmovým průmyslem a místo toho začal pracovat na úřadu práce.
Tam nakonec strávil 22 let.
Před soudem vysvětloval, že to byla volba, kterou udělal kvůli rodičům.
Sourozenci mu nevěřili.
„Filmová kariéra“ se stala předmětem sporu
Robert své rozhodnutí prezentoval jako osobní oběť. Tvrdil, že před návratem domů pracoval ve filmovém prostředí a mohl v něm pokračovat.
Jeho sourozenci tuto část příběhu výrazně zpochybnili.
Podle nich jeho údajně slibná kariéra zdaleka nevypadala tak, jak ji Robert popisoval. U soudu zaznělo, že pracoval mimo jiné ve videopůjčovně Blockbuster. Robert později upřesňoval, že kromě toho psal propagační texty k filmům a pracoval v merchandisingu.
Spor o jeho kariéru byl ale jen začátkem.
Mnohem důležitější bylo, co se mělo odehrát mezi ním a rodiči doma.
Dům prý měl být odměnou
Robert tvrdil, že mu rodiče slíbili rodinný dům.
Jeho otec Victor zemřel v roce 1998. Robert vypověděl, že ho otec před smrtí požádal, aby zůstal s matkou Irene a staral se o ni. Za to měl podle Robertovy verze jednou získat nemovitost.
Po otcově smrti tedy v domě zůstal.
Tvrdil také, že podobný slib později dostal od matky. Dokonce měla být připravena závěť, která by hrála v jeho prospěch.
Jenže nebyla řádně dokončena.
Když Irene v roce 2016 zemřela, nezanechala platnou závěť. Její majetek proto měl být rozdělen mezi všechny tři děti.
Robert se s tím odmítl smířit.
Sourozenci: Ve skutečnosti se matka starala o něj
Marina a Richard přišli před soud s úplně opačnou verzí rodinné historie.
Podle nich rodiče Robertovi dům nikdy neslíbili.
Zpochybnili dokonce samotný základ jeho argumentace – tedy tvrzení, že se k rodičům vrátil, aby se o ně staral.
Robert spojoval svůj návrat domů mimo jiné s nemocí otce. Jenže u soudu zaznělo, že Victorovi byla rakovina diagnostikována až v roce 1992. Robert se přitom vrátil už o dva roky dříve.
Jeho sourozenci tvrdili, že otec před závěrečnou fází nemoci výraznější péči nepotřeboval. A podobné to podle nich dlouho bylo i s matkou.
Podle jejich verze to byla naopak Irene, kdo se staral o dospělého syna.
Vařila mu, prala a obstarávala domácnost.
Robert tato tvrzení odmítal.
Sestra přijela za matkou a vyděsila se
Zvlášť tvrdé bylo svědectví Mariny Bennett.
Přestože žila v Severní Americe, matku navštěvovala. Jednu návštěvu v roce 2015 vynechala. Když se následující rok vrátila, tvrdila, že ji stav matky šokoval.
Irene podle ní výrazně zhubla.
Marina proto před soudem zpochybnila Robertovo tvrzení, že byl jejím pečovatelem. Podle její verze trávil bratr čas sledováním filmů, zatímco jejich matka se dál starala o domácnost.
Rodinný konflikt už v tu chvíli dávno překročil hranici běžného sporu o dědictví.
Marina svého bratra označila za patologického lháře. Robert zase upozorňoval soud, že ani ona, ani Richard nejsou nezávislými svědky. Pokud totiž dům nezíská on, budou z dědictví finančně těžit také oni.
A tvrdil, že jeho sestru nezajímá, zda skončí bez domova.
Matka zemřela bez platné závěti
Právě absence platné závěti dostala rodinu do patové situace.
Robert zůstal v domě i po smrti matky. Správce pozůstalosti ale požadoval, aby odešel, nemovitost bylo možné prodat a dědictví rozdělit mezi všechny tři sourozence.
Robert se bránil.
Tvrdil, že dům patří jemu na základě dávného slibu rodičů. Z právního hlediska se snažil prokázat, že na jejich příslib spoléhal a kvůli němu zásadně změnil svůj život.
Správce pozůstalosti naopak požadoval nejen vyklizení domu, ale také téměř 200 000 liber za Robertovo užívání nemovitosti v letech poté, co byl vyzván, aby ji opustil.
Spor se táhl přibližně osm let.
Pak přišel rozsudek.
Soudce Robertovi neuvěřil
Recorder Lawrence McDonald Robertovu verzi odmítl.
Dospěl k závěru, že ani jeden z rodičů Robertovi neslíbil, že získá celý dům.
Soudce byl při hodnocení jeho výpovědi mimořádně kritický. Uvedl, že Robert byl při výpovědi vyhýbavý a řada jeho tvrzení nebyla podložena objektivními důkazy. Některá byla podle soudu dokonce v rozporu s dostupnými informacemi.
Zvlášť tvrdě soudce reagoval na Robertovo tvrzení, že mu otec chtěl odkázat majetek na úkor své manželky Irene.
Robert tvrdil, že otec naznačoval, že Irene přišla z Finska bez majetku a mohla by se tam bez něj také vrátit.
Soud tomu neuvěřil.
Victor byl s Irene přibližně padesát let a jeho skutečná závěť navíc majetek ponechávala právě manželce. Soudce označil Robertovu verzi za nevěrohodnou a za urážku otcovy památky.
A co údajná péče? Soudce zaujal detail s bramborovou kaší
Robert neuspěl ani s tvrzením, že se o matku dlouhé roky staral.
Při dokazování se probíraly i zdánlivě banální detaily každodenního života. Robert například na tvrzení, že matka zajišťovala vaření, praní a úklid, poukazoval na svou pomoc v domácnosti.
Soudce později zmínil i Robertovo tvrzení, že připravoval bramborovou kaši.
Samo o sobě to podle něj těžko mohlo dokazovat, že o matku pečoval.
Soud dospěl k závěru, že Irene naopak dlouhou dobu zajišťovala vaření, praní i úklid a Robert se na chodu domácnosti nepodílel způsobem odpovídajícím jeho tvrzení o dlouholeté péči.
Nepomohl mu ani argument, že přispíval přibližně 50 librami týdně na výdaje domácnosti.
Po osmi letech přišel účet
Výsledek byl pro Roberta tvrdý.
Soud jeho nárok na dům zamítl a nařídil mu, aby rodinnou nemovitost do 28 dnů opustil.
Tím ale následky nekončily.
Robertovi bylo uloženo zaplatit celkem přibližně 265 000 liber. Z toho 90 000 liber připadalo na právní náklady protistrany a dalších zhruba 175 000 liber představovalo náhradu spojenou s jeho dalším užíváním domu poté, co jej měl opustit.
Paradox celého příběhu vystihl nakonec sám soud.
Pokud by Robert nic z toho nepodnikl, měl jako jedno ze tří dětí nárok na svůj podíl z matčina dědictví.
Místo toho se pokusil získat prakticky všechno.
Po osmi letech sporů mu podle soudce hrozí, že účet za neúspěšný boj pohltí značnou část toho, co by jinak zdědil.
Rodinný dům, který měl být podle Robertovy verze odměnou za desítky let obětování, tak nakonec musí opustit. A sourozenci, kteří se nedokázali shodnout ani na tom, kdo se ve skutečnosti o jejich rodiče staral, si své rozdílné vzpomínky nechali rozsoudit před soudem.
Zdroje:
https://www.independent.co.uk/news/uk/home-news/robert-chung-will-court-inheritance-b2998993.html
https://www.independent.co.uk/news/uk/home-news/robert-chung-court-south-woodford-b2960869.html
https://todayswillsandprobate.co.uk/inheritance-dispute-leaves-son-with-265000-after-failure-to-prove-proprietary-estoppel/
https://todayswillsandprobate.co.uk/sibling-inheritance-row-exposes-legal-issues-which-will-become-more-common/
