Vrah vyvraždil rodinu a zůstal v jejím domě. Ani po 25 letech policie neví, kdo to byl

Na první pohled to měl být případ, který policie vyřeší poměrně rychle. Pachatel po sobě nezanechal jednu nepatrnou stopu. Zanechal jich celou řadu.

Přesto uplynulo už více než čtvrt století a japonská policie stále nezná jeho jméno.

Případ vraždy rodiny Miyazawa patří k nejznámějším nevyřešeným zločinům moderního Japonska. Děsivý není jen samotným činem. Ještě podivnější je chování člověka, který po smrti čtyř lidí zřejmě neměl potřebu co nejrychleji zmizet.

Mikio Miyazawa žil s manželkou Yasuko a dvěma dětmi, osmiletou Niinou a šestiletým Reiem, v tokijské čtvrti Setagaya.

Jejich dům stál na poněkud neobvyklém místě. Okolní pozemky byly postupně uvolňovány kvůli plánovanému rozšíření parku Soshigaya a v lokalitě v době zločinu podle tokijské policie zůstávaly pouze čtyři domy.

Byla sobota 30. prosince 2000. Rodina během dne nakupovala poblíž stanice Chitose-Karasuyama. Večer společně povečeřela a sledovala televizi.

Nic nenasvědčovalo tomu, že právě začínají poslední hodiny jejich života.

Podle současných informací tokijské policie došlo ke zločinu mezi přibližně jedenáctou hodinou večer 30. prosince a úsvitem následujícího dne.

V domě zemřeli všichni čtyři.

Mikiovi bylo 44 let, jeho ženě Yasuko 41. Jejich dcera Niina měla osm let a syn Rei pouhých šest.

Když se Yasuko následující ráno neozývala, její matka, která bydlela v sousedství, přišla zjistit, co se děje.

Uvnitř našla mrtvou rodinu.

Vyšetřovatelé postupně došli k závěru, že pachatel se do domu pravděpodobně dostal zezadu přes okno koupelny ve vyšším podlaží. Dům sousedil s parkem, takže tato strana nemusela být v noci příliš na očích.

To, co následovalo uvnitř, bylo brutální. Šestiletý Rei byl uškrcen, ostatní členové rodiny utrpěli smrtelná bodná zranění.

Během útoku se ale zranil také pachatel.

A právě tady začíná jedna z nejpodivnějších částí celého případu.

Člověk by očekával, že vrah po takovém činu uteče co nejrychleji.

Pachatel ze Setagayi se podle vyšetřování choval jinak.

V domě zůstal ještě nějakou dobu po vraždách. Ošetřoval si zranění a zanechal zde vlastní krev. Jedl potraviny, které našel uvnitř, a použil rodinný počítač.

Z analýzy počítače vyplynulo, že se někdo v 1:18 ráno připojil k internetu. To znamená, že pachatel byl pravděpodobně stále v domě dlouho poté, co útok začal.

Část populárních verzí příběhu tvrdí, že v domě dokonce spal. Tato informace se často opakuje v zahraničních textech, není však spolehlivě doložena, a proto je lepší ji brát jako nepotvrzenou.

I bez ní je chování pachatele mimořádné.

Po domě se pohyboval, prohledával věci a zanechával stopy. Jako by se příliš nebál, že někdo přijde.

Neznámý muž po sobě nezanechal jen krev.

V domě zůstaly také předměty, které s ním policie spojovala – mimo jiné část oblečení, taška, pokrývka hlavy, rukavice či kapesníky. Vyšetřovatelé měli rovněž otisky a biologické stopy.

Jinými slovy, měli něco, co u řady nevyřešených vražd zoufale chybí: materiál pocházející přímo od pachatele.

Přesto neměli jeho jméno.

A na přelomu tisíciletí ještě neexistovaly možnosti genetické genealogie a práce s rozsáhlými databázemi DNA v podobě, jakou známe z některých dnešních amerických případů.

Policie začala skládat dohromady alespoň obraz člověka, kterého hledala.

Vyšetřování se zaměřilo na původ věcí nalezených v domě. Policie zveřejnila fotografie oblečení a dalších předmětů v naději, že je někdo pozná.

Pozornost přitahovaly například sportovní boty Slazenger. Podle policejních materiálů odpovídaly modelu vyráběnému v Jižní Koreji.

Zkoumala se také taška pachatele a její obsah.

Každý podobný detail mohl být cestou k jeho identitě.

Jenže roky ubíhaly a žádná z cest nepřinesla definitivní odpověď.

Stejně nejasný zůstal motiv.

Byla to loupež? Nějaké peníze skutečně zmizely, zároveň však v domě zůstaly další cennosti.

Šlo o člověka, který rodinu znal?

Nebo si dům vybral právě kvůli jeho poloze na okraji postupně vyklízeného území?

Policie prověřovala obrovské množství informací. Přesto dodnes veřejně neoznámila, že by znala pachatelovu totožnost.

A právě to činí celý případ tak znepokojivým. Nejde o záhadu, u které by po vrahovi nezůstalo vůbec nic.

Tady po něm zůstalo téměř až absurdní množství stop.

Chybí jediná věc – člověk, ke kterému by bylo možné všechny bezpečně přiřadit.

V prosinci 2025 uplynulo od vražd 25 let.

Případ ale není odloženou položkou v zaprášeném archivu. Tokijská metropolitní policie stále provozuje stránku věnovanou vraždě rodiny a žádá veřejnost o informace.

Zajímají ji mimo jiné lidé, kteří se v době zločinu pohybovali v okolí, všimli si podezřelého člověka nebo vozidla či znali někoho, kdo se krátce po vraždách náhle odstěhoval nebo zmizel.

Před 25. výročím policisté znovu rozdávali v okolí letáky. Podle japonské televize TV Tokyo prošlo vyšetřováním za čtvrt století téměř 300 tisíc nasazených policistů a vyšetřovatelů.

Přesto základní otázka zůstává stejná jako ráno 31. prosince 2000.

Kdo vstoupil do domu rodiny Miyazawa?

Moderní kriminalistika dokáže z jediného vlasu, nepatrné biologické stopy nebo příbuzenské shody po desetiletích otevřít případy, které byly považovány za beznadějné.

V Setagaye přitom biologický materiál pachatele existuje.

Právě proto tento případ ani po čtvrt století nepůsobí jako definitivně uzavřená záhada.

Někde může žít člověk, který ví, co se tehdy v domě stalo. Někdo možná poznal oblečení zveřejňované policií. Někdo si mohl všimnout známého se zraněnou rukou. A pokud pachatel stále žije, je dnes o 25 let starší než v noci, kdy rodina Miyazawa zemřela.

Dům v Setagaye se tak stal připomínkou zvláštního paradoxu kriminalistiky.

Někdy pachatel zmizí a nezanechá téměř nic.

Tenhle po sobě zanechal tolik stop, že by se mohlo zdát nemožné uniknout.

A přesto uniká dodnes.

https://www.keishicho.metro.tokyo.lg.jp/multilingual/english/safe_society/wanted/seijo.html

https://www.keishicho.metro.tokyo.lg.jp/multilingual/english/safe_society/wanted/seijo.files/eng.pdf

https://www.youtube.com/watch?v=M_QWM0MpADI