Bez havířů by nebylo Československo

Tomáš Garrigue Masaryk prohlašoval: Bez Sokola by nebylo legií, bez legií by nebylo Československa. Jenomže zapomněl na jednu věc. Na suroviny nového státu. Brzy na ně došlo.

A skutečně havíři moderní doby, od poloviny 20. století, drželi Československo a jeho ekonomiku nad vodou.

Jenomže k tomu byla potřeba jedna věc: přesvědčit určité lidi k tomu, aby se pro společnost obětovali. A to zajistil Československu sovětský vůdce Josif Stalin.

Přízvisko stalin ne náhodou znamená: ocel. Ta byla bezesporu pro fungování celého východního bloku nenahraditelná. Byla totiž konečným produktem neutuchající životu ohrožující práce tisíců lidí v moravských a českých dolech.

Sovětský svaz potřeboval stejně jako Československo: suroviny. Tehdejší vůdce Stalin kladl velký důraz na průmysl a musel přesvědčit lid, že horník je něco jako hrdina z ruských bylin. Stalin proto hlásal: práce v SSSR je věcí cti, věcí slávy, věcí chrabrosti a hrdinství.

A přesně takový hrdinný bohatýr byl nalezen v Alexeji Grigorjeviči Stachanovovi (21. prosince 1905 – 5. listopadu 1977). Stachanov byl poté kladen za vzor i v Československu. Přes lidovou propagandu se stal hrdinou dokonce nesmrtelným.

Nicméně, jeho vytěžené tuny uhlí za denní směnu byly samozřejmě dílem kolektivu. On sám za svou propagaci státního mýtu obdržel byt v Moskvě a veškeré pocty. V posledku stejně doplatil na svou práci. Akorát jinak než by asi čekal. Díky svému dlouholetému alkoholismu těžce onemocněl a poslední roky života dožíval v psychiatrické léčebně. Nakonec uklouzl na slupce po jablku, a skonal.

Lidé té doby byli zvyklí na těžkou práci, ale stejně si málokdo troufnul jít přímo do chřtánu hlubin země, která působila jako otevřený kráter v pekle. Podobně jako japonští piloti Kamikadze byli živení svou fanatickou ideologií, museli i horníci mít silnou až posvátnou motivaci, aby denně sestupovali do hlubin země a žili tam svůj druhý život. Věděli, že bude krátký, ale zato intenzivní.

Život horníka byl plný prachu, špíny a neustálého nebezpečenství. Každou směnu šlo horníkovi o život. Mohl se spolehnout jen na své druhy. A tak paradoxně museli být horníci ti psychicky nejodolnější v celé zemi.

V ostravských hutích to byli také zásadoví političtí vězni či bývalí „muklové“, a spolu s nimi různorodá etnika. Počínaje Poláky přes Němce po Charváty. Z hlediska demografie horníků, jich nejvíce pocházelo přímo z Třinecka.

Naprosté minimum přicházelo z Prahy a oblasti Středních Čech. Dobrovolné nábory ve vnitrozemí sice probíhaly, ale trvalé přesídlení z centrálních Čech do drsných podmínek Ostravska bylo spíše výjimkou.

Po roce 1948 prošlo Československo nejen zásadní ideologickou, ale i hospodářskou proměnou. Československý stát se podobně jako Sovětský svaz přeorientoval na těžký průmysl, strojnictví a samozřejmě na zbrojení v rámci režimu studené války.

Na to všechno byl nutný pohon. Velký státní průmyslový moloch požíral obrovské množství energie a surovin. Bylo třeba je někde brát.

Uhlí bylo v té době v podstatě jediným domácím strategickým zdrojem energie. Bez něj by žádná továrna, elektrárna, teplárna či železnice nemohla fungovat. Chod země závisel na umouněných osvalených hrdinech, jejichž tváře nikdo neznal. Nebyly totiž vůbec vidět, až na pár státních estrád v roce.

Ale když takový horník doma po šichtě bouchnul do stolu, rozletěl se na dva kusy.

Koksovatelné uhlí z ostravsko-karvinského revíru bylo potřebné pro výrobu oceli a železa. Vývoz těchto materiálů tvořil základ československého exportu do zemí východního bloku.

Československo se muselo pěkně otáčet. V té době se nacházelo v hospodářské izolaci od Západu a muselo prokázat, že má také vlastní zdroje, z kterých může čerpat. Těžba uhlí a uranu poskytovala státu potřebné devizy a prokazovala jeho užitečnost v rámci východního bloku.

Horníci byli králové své doby. Jenomže to byli poněkud zvláštní panovníci. Denně se nacházeli v ohrožení života a když „seděli“ na svém trůně, žili v neustálém nebezpečí, že se na ně zřítí strop jejich „paláce“.

Sice pobírali nadstandardní platy, ale moc si je neužili. Takový horník sice měl peněz jako král, ale často umíral po padesátce. Alespoň si snažili své postavení trochu užít. Horníci v uranovém dole na Dolní Rožínce se uměli bavit. Jeden z nich si třeba objednal dva taxíky do Brna, které bylo vzdáleno od dolu celých padesát kilometrů. Jednoho kočího pro něj, a druhého jen pro svůj klobouk!

Tím však veškerá legrace končila. Nejčastějším zabijákem horníků byla zaprášenost plic, tedy silikóza a pneumokonióza. Jemný uhelný či křemičitý prach se nevratně usazoval v dýchacím ústrojí, což vedlo k těžké dušnosti a selhání srdce. Nemluvě o nemoci z ozáření v případě práce v uranových dolech.

A pak se ještě k jejich nezdravému pracovnímu prostředí přidaly životní okolnosti, ve kterých žili. Takový horník šel přímo z temného černého dolu zpátky do svého zaprášeného bytu, plného špinavého vzduchu pocházejícího z těžkého průmyslu, jímž bylo celé Ostravsko poseté.

Hornické období zanechalo nesmazatelnou stopu nejen v československé ekonomice, ale i v krajině a demografii celých regionů. Zejména na Ostravsku a Mostecku.

I z oblastí, kde byla jen „povrchová“ těžba, na Mostecku, Chomutovsku i Sokolovsku, se stala v podstatě měsíční krajina. Zmizely celé říční toky a krajinné celky. Nemluvě o likvidaci stovek obcí, které padly na oltář ekonomickému rozvoji. Znamenalo to konec vzpomínek tisíců lidí na jejich rodnou hroudu.

Nejznámějším příkladem devastace kulturních památek je severočeský Most, který byl de facto z velké části zbourán a vystavěn nový, na zelené louce. Na plodech práce horníků se pak živilo spoustu sociálních násosků, kteří se například v novém Mostě jen a jen bavili v ultramoderních hotelech a jiných suprových zařízeních, které předběhly svou dobu.

Ovzduší, které je otravováno spalování uhlí v českých a moravských městech a vesnicích do určité míry dodnes, bylo tehdy navíc poznamenáno kyselými dešti, které vedly k odlesnění Krušných a Jizerských hor.

Na Ostravsku došlo k masivnímu poddolování. Terén místy klesl i o 10 až 20 metrů. Půda byla těžce kontaminována. Například na Příbramsku a Jáchymově. A s tím pochopitelně došlo i k otrávení podzemních vod.

Po roce 1989 došlo k rekultivaci mnoha míst, ale ekologická zátěž pocházející ze slavných hornických dob, zůstala dodnes jako memento lidské nenasytnosti a touhy po pokroku za cenu mnoha lidských i přírodních obětí.

Zdroje:

https://nasregion.cz/udernik-stachanov-na-svou-slavu-tezce-doplatil-a-nam-udernicke-hnuti-prineslo-prilis-kratke-kosile-136624/

Stanislav Vopasek. Dějiny hornictví, aneb, Jak to bylo s uhlím na Ostravsku. 2005. Repronis.

Jan Kafka. Rudné a uranové hornictví České republiky. 2003. Státní podnik Diamo.