České země byly pro inteligenci hic sunt leones

Latinská fráze „Hic sunt leones“ (Zde jsou lvi) byla historicky užívána k popisu neprobádaných území na mapách. Jednalo o místa nebezpečná, kam se málokdo odvážil, případně to byla území pro návštěvu přímo nežádoucí.

České země byly odjakživa intelektuálním živlem neorané a pokud se v nich objevil, vstřebávaly ho jen neochotně a s odporem. Nakonec byl každý výrazný intelektuální prvek z Čech vyplivnut jako použitá žvýkačka.

Proč byly a stále do jisté míry jsou české země kulturní periferií a intelektuálně vyprahlým prostředím? Místem bez širšího evropského rozhledu?

Nevím, třeba mi sami napovíte.

Do období vrcholného středověku toho v zahraničních kronikách o českých zemích moc není. Několik arabsko-židovských spisovatelů se o českých či moravských územích zmínilo i v raném středověku, ale nebyly to zrovna poznámky lichotivé.

Jeden arabský cestovatel píše, že v noci po moravských zemích chodí Běsi - spojil si je zřejmě s tehdejšími Beserky, což byli divocí lidé, zpravidla bojovníci utržení ze řetězu. Ne, že by Češi či Moravané byli tak bojovní, ale spíše byli na jiné úrovni kulturního vývoje, než tehdejší Orient. A tak jejich neupravený zevnějšek zřejmě děsil nově příchozí.

Arabsko-židovský cestovatel Ibráhím ibn Jákúb o Praze v 10. století říká, že je to místo, kde se dá skoro zdarma najíst a nakoupit tam nějaké otroky za slušnou cenu. O kultuře ani slovo. V tomto období byly města jako Paříž na vrcholu kulturního vývoje. V Praze byly akorát knajpy a trhy s otroky.

Mezinárodní pozornost zajistili českým zemím někteří Přemyslovci, ale ve světovém kontextu plnili spíše epizodní role. Vzpomeňme třeba na získaná a pak náhle ztracená území v rakouských zemích a potupnou smrt Přemysla Otakara II. na Moravském poli. Po vymření rodu vraždou posledního Přemyslovce v Olomouci se za českými královskými rody zavřela voda. Až na epizodního Jiříka z Poděbrad.

Ambice dostat Čechy na mapu světa měl Karel IV. poloviční Francouz nebo Lucemburčan a poloviční Přemyslovec po matce. Nestačil Čechy však modernizovat, a protože byl staromilec, raději si v Praze vytvořil kulisy, na které si pamatoval ze svého dětství. I když ostatní země jako Itálie či Francie se již nacházely ve fázi renesance, Karel svou architekturou a uměním mířil zpět do středověku.

Tím bohužel opravdu nepřitáhl pozornost ostatního světa do českých zemí. V Praze se dveře se zahraničními návštěvníky moc netrhly, a to ani za časů Rudolfa II., za nějž byla snad Praha nejvíce frekventovaná zahraniční účastí. Když se totiž rozšířilo, že moc nebo vůbec svým umělcům neplatí, cizinci zmizeli jako pára nad hrncem.

Mimo Prahu se navíc téměř nikdo neodvážil vstoupit.

Po Karlově zpátečnickém působení v českých zemích se vzedmula velká revolta, která ještě více upevnila a zacementovala Čechy v souladu se rčením, že tam by vstoupil jen blázen. Jednalo se o husitskou revoluci počínající Mistrem Janem Husem.

Rektor Karlovy univerzity Jan Hus horkotěžko dokončil reformaci českého jazyka, která jej oddělila od tehdejší polštiny. Sotva stačil ještě napsat pár teologicko-praktických pojednání, než byl v Kostnici spálen na troud.

Jiní čeští literáti psali spíše na zapřenou. U Jihočecha Petra Chelčického ani netušíme jeho pravé jméno. Víme však, že se zastával svobody ducha pro všechny. Jeho hlas v té době zapadl. Realizoval se jen s jediným českým králem na českém trůně Jiříkem z Kunštátu a Poděbrad. Ale i ten, když rozeslal svá poselstva po Evropě, na cizích dvorech na ně koukali, jako by spadla z Měsíce.

Husitské bouře smetly poslední zbytky lidského rozumu a nastolily alespoň zvenčí utraktivistickou tvář Čech. Zde byly Čechy opravdu průkopnické, ale tak nějak mimo čas a prostor. Evangelíci jinde povstali až století potom a zaplavili Evropu, toho času se již v Čechách zase chystala rekatolizace. Prostě cimrmanovský efekt, Čechy připomínají Járu Cimrana, který vždy měl nápad jako první, ale když s ním přišel, byl už někde jinde na světě dávno vynalezen.

Paradoxem počátečních let českého obrození na přelomu 18. a 19. století bylo, že obrozenci vůbec neměli v oblibě češtinu. A ze zásady ji pro svá díla nepoužívali. Nevím, jestli to dělali schválně, nebo prostě v ní jen cítili tu smolnou příchuť. Přitom Jan Amos Komenský, který je samotné předcházel o celá staletí, prokázal, jak může být čeština košatá a použitá k vyjádření lecčeho. Nehledě na kulturní klenot - vrcholnou češtinu Kralické bible ze 16. - 17. století.

Češtinu pod vlivem poněmčení samotní průkopníci češství považovali za jazyk služebnictva. Podle nich jí chyběla odborná terminologie, a tak se uchylovali pouze k němčině. Takovým krásným příkladem z nich je Josef Dobrovský, který své vědecké dílo proto napsal v němčině.

Až s Josefem Jungmannem se Češi začali opravdu zajímat o češtinu. Jungmann přeložil do češtiny zahraniční díla a  vytvořil monumentální česko-německý slovník.

19. století a přelom 19. a 20. století však nebyly českou inteligencí vnímány jako příznivé. Naopak čeští literáti si stěžovali, že české prostředí je prosyceno provinční malostí a nemohou v něm svobodně tvořit.

Respektive nebylo pro koho, básník a prozaik Jan Neruda ještě stačil složit Písně kosmické a spisovatel Svatopluk Čech vytvořil první české sci-fi, kdy dokázal, že přes stroj času se dá potvrdit, že Češi byli omezení prostě vždy, jak za husitů, tak za jeho doby. Ale nakonec si z Nerudy lidé pamatují zpravidla jen jeho ódu na prodej slamníku.

Karel Havlíček Borovský mohl z tehdejší rakousko-uherské cenzury vyletět z kůže. Nejednalo se však jen o vliv zahraniční. Češi byli papežštější než papež a v jiných zemích monarchie se dalo dýchat daleko svobodněji. Pro místní intelektuály třeba v Uhrách.

Řada českých intelektuálů se začala stěhovat a pobývat v jiných evropských metropolích jako byla Paříž, protože zde byl pro ně, jak jeden z nich zpívá ve zdařilém filmovém dílku, „vzduch nezdravý“.

Na začátku 20. století se toho moc nezměnilo. Intelektuálové měli volný prostor, pokud šli na ruku klice Tomáše Masaryka. Své si zažil i dvorní Masarykův spisovatel Karel Čapek, kterého Masaryk neustále korigoval a vyškrtnul mu z jeho knihy řadu literárních obrazů.

Pak příšel hnědý teror, který dával prostor buď utajené frašce, která se podařila propašovat do několika unikátních filmových děl, nebo přímo válečným štváčům, kteří se realizovali v titulech jako byla fašistická Vlajka. Po konci války nepřišel žádný oddech.

Prostor dostali jen komunisticky orientovaní intelektuálové. V čele s Vítězslavem Nezvalem. Ti z první ruky znali Sovětský svaz a sami pochopili, že není o co stát. Takový Zdeněk Nejedlý byl etalonem českého intelektuála, který se zaprodal, ale můžeme jich jmenovat na tisíce.

Po sametovém revolučním období nedošlo k nějaké velké změně. Můžete si sice psát do šuplíku, co chcete, ale kvalitní literaturu aby člověk v českém intelektuálním prostředí pohledal. Českou masu zkrátka vždy nesmírně rozruší vše, čemu nerozumí, a v takovém prostředí se nic, co davovou mentalitu přesahuje, nemůže svobodně uchytit.

Asi světově nejpopulárnějším a nejkvalitnějším českým spisovatelem posledních let je Milan Kundera. A ten spojil svůj osud výhradně s francouzsky mluvícím prostředím. Prostě už byly na něj Čechy malé. Odmítl svá díla psát česky a vycházela prvotně pouze ve francouzštině. Až nedávno, těsně před smrtí, vzal Čechy na milost.

Zjevně je oblast Česka podivně intelektuálně stižená. Jakousi bazální absencí vyššího ducha. Ten, kdo jej má, zpravidla musí honem pryč, aby se mohl svobodně nadechnout. Někam za kopečky.

A tak je to tady pořád.

Naštěstí tu máme skrytý poklad: vás, abyste mi vysvětlili, proč tomu tak je.

Zdroje:

Naďa Profantová. Velké dějiny zemí Koruny české I. 2000. Paseka.

Jan Kuklík. Stručné dějiny českých zemí. 2015. Práh.

František Emmert. Moderní české dějiny. 2019. Mladá fronta.