Článek
Je to kurátorka a pedagožka AVU, prý posunuje hranice, podle mě je prostě trapná. Předvádět se před rodiči a dětmi, kteří přišli na umělecký happening, nahá, v nechutných pozicích, to signalizuje něco shnilého v této společnosti.
Trapnost je pocit, který se vyvinul proto, aby identifikoval věci, které jsou společensky za hranou. Pokud se někdo chce trapností předvádět nebo ji dokonce živit, společnost by měla zpozornět, je dost dobře možné, že se do ní dostává něco škodlivého.
Umění není jen umělecká tvorba, umění je všechno, co souvisí s tím, že někdo něco umí. Umění řemesel, umění léčit, umění prodávat, umění spravovat, umění tvořit… To vše jsou způsoby, jakými lze dělat něco dobře, s umem, se schopnostmi, a zpravidla tedy užitečně a přínosně.
Pokud se ale někdo chce předvádět svým umem být trapný, je to dost za hranou. To už se také někdo může chtít předvádět svým umem být hnusný, svým umem být zlý, svým umem být nechutný, svým umem být zloděj, svým umem nedělat nic užitečného… Takových umů známe taky hodně a um být trapný patří jednoznačně do této druhé, chorobné kategorie.
Um se předvádět je tak na hraně. Vždycky záleží, co předvádíte. Pokud je vaším umem schopnost předvádět něco zajímavého a hodnotného, proč ne. Jestli je ale něčím umem dovednost předvádět sám sebe za každou cenu, předvádět věci odpudivé a věci nemožné nebo rovnou škodlivé, pak takový jedinec asi moc rozumu nepobral.
Je mi smutno, když vidím, co dnes produkuje Akademie výtvarných umění, když se podívám na různé dnešní umělce, pokud jste zaznamenali onu obnaženou pedagožku před dětským publikem, tak to je přesně to, co mám na mysli. Takové exhibice, které mají prý vyvolávat pocit trapnosti, ve mně už dávno žádnou trapnost nevyvolávají, spíš jen smutek a bolest nad tím, kam se česká a obecně umělecká scéna dnes dopracovala, ale hlavně, jakou reflektuje společnost. Je skutečnou reflexí dnešní společnosti, kterou ovšem dotyčná paní pedagožka bezpochyby nezamýšlela předvádět.
Ukazuje, že dnes je ochoten kdekdo udělat cokoli jen proto, aby se zviditelnil, zabrat veřejný prostor, škodit dětem, kazit mravy, poplivat bazální vkus, nevytvořit nic hodnotného kromě jakési infantilní okecávačky a ještě si za to nechat dát titul a brát za to státní peníze a jako třešničku na dortu se za to ani nestydět a ještě se chtít předvést i tím neúspěchem. To není prosím příklad pouze zmíněné paní pedagožky z AVU, to je obecný princip směřování, kam se dostala dnešní společnost, a v jakém kritickém stavu se nachází, jací duševně nemocní lidé se dnes všeobecně prosazují.
V souvislosti s tím mne už poslední dobou čím dál častěji napadá, že český stát je něco, co místo toho, aby to svým vlastním obyvatelům a lidem pomáhalo, tak jim to podle všeho pomáhá škodit, případně jim to pomáhá, aby jim to mohlo škodit, nebo jim to rovnou škodí, hlavně výběrem těch, kterým to pomáhá se zviditelnit. Přesně tak, jako nám dokonale předvedla státem dotovaná zaměstnankyně univerzity, paní pedagožka na půdě AVU za státní peníze.
Měli bychom jí za to nejspíš dát státní metál, líp by to asi nikdo nezobrazil.
