Článek
V historii rané křesťanské církve se odehrál lítý teologický zápas. Jednalo se o podobu Boha. Bude zachován ten ze Starého zákona, nebo vznikne někdo nový?
Křesťanství přímo vycházelo z judaismu a zde nebyl prostor pro dva bohy. Působily v něm ovšem dualistické síly dobra a zla.
Satan versus Jahve: bitva osobností, kdo je ten zlý a kdo dobrý?
Jobova zkouška očima umělce
Hebrejská písma obsahují knihu se zvláštním poselstvím. Z jejího názvu Job vznikl dokonce novotvar, slovo „jobovka“. Označuje nečekanou špatnou zprávu. Tehdy se údajně židovský Bůh domluvil se samotným Satanem. Podobně jako doktor Faust s ním uzavřel smlouvu. Jejím předmětem byla škoda na životě jeho ctitele - Joba. Ten byl velmi bohatý a Satan - jistá zlá síla, obvinila Joba z touhy po výhodách. Tvrdila, že Boha ctí jen kvůli tomu, aby se mu dařilo dobře.
To hebrejský Bůh ve své ješitnosti nezvládl a dal Satanovi volnou ruku v tom, Jobovi zničit život, aby dokázal, že Satan nemá pravdu. Příběh končí pro Boha dobře, s tím, že Job dokázal svou oddanost i přes strašlivá příkoří. Jobovi bylo vše navráceno, až na jeho mrtvé příbuzné, a také byl donucen přiznat, že co Bůh činí, proti tomu nesmí ani on nic namítat.
Zde se starozákonní Bůh zapletl do zločinu spáchaném samotným Satanem. A nebylo to poprvé, kdy tento Bůh ukázal svou temnou stránku. Z toho důvodu první křesťané velmi váhali, jestli mají s uctíváním takového Boha pokračovat nebo ne. Přeci jenom Ježíš byl tak trochu jiný.
Starozákonní Bůh, to je žárlivost a násilí, ten Markiónovi do Bible nesmí
Markión - dodnes jsou mezi některými křesťany jeho hlediska populární
Známý křesťan z 2. století, později považovaný za církevního odpadlíka, Markión ze Sinopé, považoval biblické pasáže vykreslující Boha jako žárlivého za odpudivé.
Opravdoví bohové v antickém světě na tom byli trochu jinak. Platón prohlašoval: „V božském sboru není žárlivosti.“ Aristotelés (384–322 př. n. l.) vyjádřil tutéž myšlenku, akorát jinak: „božství není náchylné k žárlivosti.“
V době, kdy žil Markión, platilo, že skutečný bůh nemůže žárlit. Opravdové božství po ničem netouží, a to z jednoduchého důvodu: nic mu nechybí. Žárlivost předpokládá určitou míru nejistoty a citové nestálosti. Bůh je však podle platónské teologie neměnný. Božství je již dokonalé, úplné a soběstačné. Je tedy vyloučeno, aby Bůh pociťoval žárlivost nebo vůbec jakékoli negativní emoce či vášně.
Toto vytříbené pojetí Boha představovalo pro rané křesťany a Židy značný kámen úrazu. V židovských Písmech se nachází známá pasáž, v níž se Stvořitel prohlašuje za „Boha žárlivého“.
Toto prohlášení bylo o to významnější, že se objevuje hned v úvodu Desatera přikázání (Ex 20,5; srov. Dt 5,9). Bylo navíc citově velmi silné, neboť v daném kontextu Stvořitel slibuje, že potrestá potomky hříšných otců, a to až do čtvrtého pokolení.
Žárlivost Stvořitele nebyla jen přechodnou náladou, nýbrž jeho určující vlastností. Samotné jeho jméno znělo „Žárlivý“, jak je zaznamenáno v knize Exodus: „Nebudeš se klanět jinému bohu, neboť Hospodin – jehož jméno je Žárlivý – je žárlivý Bůh“.
Není tedy divu, že Markión takového Boha musel zavrhnout jaksi z principu. Tehdy se mu přisuzovalo, že věřil rovnou ve dva bohy, dobrého a zlého. Ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Pro něj bůh Starého zákona nebyl v pravém slova smyslu Bohem. Ať tak či onak, Jahve Markiónovi nesměl přes práh.
Tehdejší církev však měla jiné starosti než se zabývat povahou původního starozákonního Boha. V jejím zájmu bylo ustanovit nový kult - nového Boha Ježíše, protože v opačném případě by křesťanství ztratilo veškerý smysl. Židovský Bůh neměl syna a ani žádnou další kontinuitu. Bylo třeba mu jej dodat, a to se stalo díky narativnímu vyprávění v Novém zákoně.
Ježíš Kristus - Bůh mnoha tváří, zlý i dobrý
Socha Krista Krále v Portugalsku. Ježíš měl být nebeský král a apoštolové jeho spolukrálové. S lidstvem na zemi se jaksi nepočítalo
Úplně se zlo v novém Bohu - Ježíši - křesťanům vyhladit nepodařilo. V Pavlových listech novopečený apoštol vyhrožuje tím, že Ježíš zabije všechny nevěřící, a detailním popisem hrůz způsobených Ježíšem se zabývá i poslední biblická kniha Zjevení.
Ježíš při své pozemské činnosti nenechal nit na šatu tehdejších náboženských vůdců - farizeů - suchou. Vyhrožoval také samotnému centru židovského uctívání - jeruzalémskému chrámu, že z něj nezbyde kámen na kameni. Vyprávění bylo zaznamenané již v době, kdy se tak stalo, a Římané jeruzalémský chrám už srovnali se zemí.
Realitou křesťanského Boha se stal Ježíš, který nahradil původního židovského Jahveho. Podle některých biblických studií se tak stalo ihned, ne až postupným vývojem. První křesťané, šokovaní z údajného Ježíšova vzkříšení, okamžitě uznali, že se v jeho případě jedná o skutečného Boha. Jak stvrzuje v evangelijním textu apoštol Tomáš svým výrokem proneseném směrem ke vzkříšenému Ježíši: „Můj Pane, můj Bože.“
A příběh byl hotový. Většina křesťanských teologů se již obrací k Bohu jménem Ježíše nebo přímo k Ježíšovi. Mezi lidmi se zažije pověst, že Ježíš je hodnější než Bůh, který je až příliš vzdálený lidskému uvažování, a k tomu se později přidá i postava Panny Marie, která se stává přímluvcem u obou těchto bohů.
Zde se nakonec dotvořil křesťanský příběh božství, který započal v židovské Bibli a skončil v osobě židovského náboženského učitele Ježíše z Nazaretu. Ten se z prostého tesaře rovnou stává Bohem, který se usazuje na královský trůn v nebesích.
Dostal jej tam entuziasmus jeho raných příznivců.
Zdroje:
Adolf von Harnack. Marcion: The Gospel of the Alien God. 2007. Wipf & Stock Publishers.
Justo. L. Gonzales. Story of Christianity Volume 1. 2010. HarperCollins.
