Článek
Oldřich Nový (1899-1983) nebyl jen fenomenální herec, dokonalý gentleman, ale také člověk s velkým Č.
Podle dobových výpovědí neztratil glanc ani v koncentračním táboře, kam následoval svou vlastní ženu, se kterou se odmítl rozvést. Místo toho, aby si ušetřil osobní příkoří, šel spolu ní dobrovolně do transportu. To ale není vše. Dle autentické zpovědi herce Jana Skopečka jej i několik jiných zachránil před jistou smrtí. Pochopitelně s elegancí sobě vlastní.
Co to bylo za člověka, že neztratil svůj styl a šarm ani v tak nelidských podmínkách jako je koncentrační tábor?
Třeba u herce Jiřího Bartošky to byl on, kdo z původně nejistého rozevlátého mladíka bez vlastního výrazu vytvořil muže vybraných způsobů. To on jej připravil na roli ředitele filmového festivalu, u nějž se čekal jistý mezinárodní formát. Ten dodal Nový. Bartoškovi přímo do rukou. Ten s ním měl totiž tu výsadu léta sdílet byt.
I mnoho jiných lidí takto Nový „předělal“ k obrazu svému. Herec a komik Jára Kohout na něj vděčně vzpomínal, jak mu dodal odvahu a ráznost k tomu, opustit republiku. A hlavně tu invenci. Kohout totiž prchal přes šumavské hranice v kostýmu kohouta.
Jsou lidé, kteří umí hrát, ale neumí žít. Jsou herci, kteří jsou příjemní a dokonalí ve své postavě, ale na normální kontakt jsou nepříjemní a nerudní asi jako škrabka na brambory. To Oldřich Nový si na nic nehrál. On byl gentleman tělem i duší. Herec jeho střihu by se jistě neztratil ani v pařížské či berlínské filmové produkci.
Až se začnou všichni lidé na sebe usmívat a přestanou si kopat jámy, pak bude na světě blaze.
Jenomže přišli komouši a lidová fronta. A Nový se zdánlivě úplně ztratil pod nánosy nové umělé masovky. Ale ne až tak úplně. Takovou osobnost nelze přebít velkými prázdnými floskulemi typu: Se socialismem vpřed!
Nový nebyl jen velkým osobnostním formátem a skvělým hercem. On doslova stvořil českou operetu. Nebyl ani trochu naivní jako třeba Vlasta Burian, který nepochopil, co bude komunistická zvůle pro něj, milovníka panských způsobů, znamenat. Bezprostředně poté, co se komunisté chopili moci, Nový daroval své operetní divadlo lidu. Věděl, že nebude chtít procházet tím moribundem, tou nechutnou tribunou lidu. Tak sám předešel veškeré dění. Vyplatilo se mu to.
Taky chtěl dál hrát. Já ho plně chápu. Až na pár rolí, kdy se musel vtělovat do duše komunistických pracujících, které ho jistě netěšily, dokázal dokonale převést filmové kavalíry do doby, ve které působili jako zjevení. V časech, kdy se pracující promenádovali po Praze v montérkách a zedník byl pán, on se procházel po Karláku v lakýrkách a s krásně upraveným motýlkem. Dokonce i dál žil svou filmovou fantazii.
Tak třeba ve filmu Fantom Morrisvillu (1966) , ve snímku Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář (1949) nebo v komedii Světáci (1969). Uprostřed všech těch komunistických nevkusných nesmyslů zářil elegán Oldřich Nový v prémiových komediích. Jako jitřenka nad smetištěm. Ten si ale uměl zařídit život.
Jediné, co si sám nemohl vyrobit, bylo jiné okolí. Kulisy byly jasně dané. Byl totiž gentlemanským Robinsonem Crusoe na pustém českém ostrově. Proto, když o něm měl být ještě za jeho života natočen dokument s titulem V hlavní roli Oldřich Nový (1980), tohoto trapného podniku se neúčastnil. Tehdejší herci a lidé od filmu již moc netušili, jak se vytváří obraz ušlechtilého muže, a jejich podnik skončil snahou o nejapnou estrádu, kterou Nový prozřetelně ignoroval.
Jediné, co bylo v pořadu slyšet, byl jeho podmanivý baryton, který zněl jakoby odkudsi ze záhrobí. V té době již neměl Nový žádnou motivaci vycházet ze svého bytu. Psal se čas gulášového socialismu, období, kdy Čechům stačil párek a švestičky z vlastní zahrádky. Nic pro magický svět Oldřicha Nového.
Byl odkázán na své vzpomínky. A že jich měl na mnoho životů dopředu. Začínal na svém rodném Žižkově, bylo to pro něj zprvu dost otravné. Než totiž došlo Žižkovanům, že je Nový opravdovým zjevením, tak to pěkně dlouho trvalo.
Z žižkovského martýria jej vytáhl divadelní režisér Antonín Drašar, který tehdy působil v Ostravě, kde se Nový otrkal, a následovala jeho šestnáctiletá kariéra v Brně, kde výrazně pozvedl prestiž operety jako takové.
Jeho mottem bylo mimo jiné: rozdávat úsměv, ale nikoliv tím, že by se snižoval k lacinému humoru či na něčí účet krutě vtipkoval. Nemučil své diváky zbytečnými vztahovými dramaty nebo nevkusnými poznámkami či nudnými rádoby učenými proslovy.
Jeden recenzent, pro kterého byla tehdy postava Oldřicha Nového naprostým geniálním zjevem, o něm, když navštívil jedno z jeho představení, napsal:
Oldřich Nový je herecký typ, pro který nemáme ještě v divadelní terminologii výraz.
A další o jeho stylu divadla napsal:
Je-li možné pro divadelní referát použíti sportovního názosloví, tedy můžeme říci, že Nové divadlo poráží ostatní pražská divadla rozdílem třídy. Bez halasné reklamy pouze dobrým divadlem zapsal se O. Nový v srdce svých návštěvníků.
Pro mě osobně je Oldřich Nový prototypem gentlemana, který se jen tak nevidí a rodí se jednou nebo dvakrát za sto let. V evropském i americkém prostředí jeho styl herectví nemá obdoby.
Američtí gentlemani jsou těžko uvěřitelní, plastoví jako hamburgry z masové americké produkce. Těm evropským se Oldřich Nový blíží víc. Nejvíc asi těm francouzským. Stejně však má natolik svojský projev, že se jemu naopak neblíží nikdo.
Filmový projekt Kristián byl, dá se říci, vyjádřením jeho životního kréda. Ukázkou šíře jeho hereckého nonšalantního projevu. Ukázal v něm uťáplého muže v papučích, který se jakoby mávnutím kouzelného proutku mění ve lva salónů.
Navíc na řadě filmů se podílel na scénáři. S režisérem Otakarem Vávrou psal i scénář k Dívce v modrém. Pravda, námět nebyl původní, ale skicu konzervativního notáře, který uvěří sofistikovanému podvodu - zhmotnělé dívce z jiného času - Nový dotvořil sám přímo na place.
Ne, já odejdu sám. Budu vás očekávat v hale. Chtěl bych, abyste přišla za mnou, až se rozmyslíte. Až se v mé nepřítomnosti rozhodnete přijít. Neříkejte nic. Zůstaňte zde! Zavřete oči - odcházím… Na shledanou, má lásko!
Nataša Gollová, se kterou hrál nejen ve filmu Hotel Modrá hvězda, se vyjádřila, že po jeho entrée, kdy ji tak kouzelně oslovoval svým magickým hlasem Zuzankooo, začala na ostatní herečky i jeho životní partnerku od té doby jednoduše žárlit. Měla pocit, že je Nový prostě jen její.
Nový byl galantní, ale to neznamená, že si neuměl nastavit jasné hranice. Fanynek, jak si jistě dokážete představit, měl víc než dost. Některé mu dokonce psaly s „neslušnými návrhy“ bez ohledu na to, že věděly, že byl ženat. Na jeden takový dopis se dostalo této odpovědi: „Zaměřte své city jiným směrem, neboť ON je ženat, a tou „šťastnou“ je tedy paní Nová. Psát mu můžete do Nového divadla…“
I přes komunistickou zvůli a zdánlivě neexistující prostor pro jeho herecký a hlavně lidský typ se Nový jistě nenudil. Za totalitních časů se projevil jako scénárista, pedagog nebo režisér hudebního divadla v Karlíně, režíroval hry i v zahraničí. Rozhodně ve svém dalším životě neseděl s rukama v klíně.
Nezapomenutelné jsou jeho malé, ale díky jeho působení velké herecké role v detektivkách ze 60. let. Jako tomu bylo například ve filmu Kde Alibi nestačí (1961) nebo ve filmu Alibi na vodě (1966), kde si dokonce zahrál i úkladného vraha. Jistě jej těšilo tak trochu tahat filmového diváka za nos. Od muže takového formátu by přeci nikdo nečekal, že je i zákeřným vrahem.
U Nového nezáleželo na tom, kolik minut jej na plátně vidíte. Stačilo jich pár a dokázal vás doslova magicky pohltit. Tak třeba učinil v krátkometrážním filmu Věštec z roku 1963. Kde stačil za pouhých 16 minut vystihnout absurdnost totalitního zřízení.
Ze svého soukromí Oldřich Nový svým divákům nenabízel vůbec nic. To byl prostor za oponou, kam byl „vstup zakázán“.
Ukázal jim však daleko víc.
Svou osobní magii.
Zdroje:
Ladislav Tunys. Oldřich Nový Jen pro ten dnešní den. XYZ. 2012.
Jára Kohout. Hop sem/Hop tam. 1977. Konfrontace.
