Článek
Ještě bývalý český ministerský předseda Karel Kramář ve svém rozhlasovém výstupu v třicátých letech vzpomínal, jak slyšel Otta von Bismarcka mluvit v říšském parlamentu. Prý jej překvapilo, že se vůbec neskvěl hlasem jako zvon. Přitom se mu přezdívalo: železný kancléř.
Na to, jaký byl Bismarck konzervativec, dost radikálně změnil tvář Evropy k nepoznání.
CV kancléře
Narodil se 1. dubna 1815 v Schönhausenu. Jeho kořeny byly šlechtické. Studoval v Německu práva a proslul jako představitel Reálpolitiky. Jeho motto bylo sjednocení „krví i železem“, ergo silou a válkou.
Lekce z reálpolitiky by dnes přispěla každému dnešnímu politikovi. Jedná se o pragmatický přístup k politice, který se řídí skutečnou situací ve světě a zohledňuje pokud možno národní zájmy nad zájmy cizích mocností.
Do čela pruské vlády ho povolal král Vilém I., aby prosadil vojenské reformy navzdory nelibosti parlamentu. Jeho válka proti Dánsku vedla k vytvoření Severoněmeckého spolku.

Císař Vilém I. byl Bismarkovým spolupráčem na poli politickém
Jeho výrazné zásahy do politické mapy Evropy 19. století vedly k tomu, že byl Vilém I. 18. ledna 1871 v Zrcadlovém sále ve Versailles vyhlášen německým císařem a Bismarck se stal jeho prvním říšským kancléřem (1871–1890).
Bismarck bojoval na několika frontách. Rovněž proti vlivu katolické církve v Německu. Snažil se o udržení rovnováhy sil v Evropě a o mezinárodní izolaci Francie prostřednictvím složitého systému spojeneckých smluv.
Po nástupu mladého císaře Viléma II. v roce 1888 se s ním Bismarck dostal do ostrých sporů kvůli směřování státu a zahraniční politice a v březnu 1890 byl nucen podat demisi. Zemřel osm let poté na svém panství ve Friedrichsruh ve věku 83 let.
Sjednocení Německa „krví a železem“
Bismarck dosáhl sjednocení Německa shora pomocí obratné diplomacie a tří vítězných válek pod vedením Pruska.
V září 1862 pronesl Bismarck před rozpočtovým výborem pruského parlamentu větu, která se stala jeho krédem:
„Velké otázky doby se nerozhodují řečmi a hlasováním většin… nýbrž železem a krví.“
Sjednocení německých zemí demokratickou cestou v té době nebylo možné. To byla realpolitika. Revoluční parlament v letech 1848-1849 tragicky selhal. Frankfurtský sněm sice dokázal napsat ústavu, ale neměl žádné ozbrojené síly ani daňový aparát, kterými by svá rozhodnutí prosadil navzdory vůli panovníků.
Pruský král Fridrich Vilém IV. dělal v dubnu 1849 ofuky. Odmítl přijmout německou císařskou korunu z rukou zvolených poslanců, protože ji považoval za dotčenou revolucí.
Pruští poslanci se nemohli dlouho rozhodnout mezi velkoněmeckou koncepcí (včetně Rakouska) a maloněmeckou koncepcí (bez Rakouska, pod vedením Pruska). Parlament byl nakonec rozehnán silou jak v Rakousku, tak v Prusku.
Parlamentní demokracie totiž tvrdě narazila na tehdejší politickou realitu. Rakousko a Prusko soupeřilo o nadvládu v Německém spolku a demokratický hlas neposunul jazýčky vah rozhodování ani o píď. Navíc se panovníci malých států jako bylo Bavorsko či Sasko obávali ztráty své suverenity. A parlamentní rozhodnutí blokovali.
K tomu ještě Francie spolu s Ruskem rozhodně nechtěly vidět vznik silného sjednoceného Německa. Němci se za to Rusku „pomstili“ až později tím, když pomáhali financovat ruskou revoluci a Lenina jako svého „agenta“. A Francii zase, když vojensky zabrali Porýní.

Proklamace Viléma císařem v zrcadlovém sálu ve Versailles
Bismarck měl nervy ze železa, a tak dospěl k názoru, že situace se nedá vyřešit jinak, než vojenskou intervencí a vybojováním prostoru pro německý spolek v Evropě. Nešlo o nějaké bezhlavé dobývání prostoru v celé Evropě, ale o tři promyšlené, krátké a lokalizované války proti Dánsku, Rakousku a Francii, které měly jediný účel – sjednocení Německa.
Nuže, podařilo se. V místě honosného sídla Ludvíka XIV. došlo k bizarní „korunovaci“ německého císaře nad německým císařstvím.
Zrod moderního sociálního státu
Bismarck byl konzervativec jako poleno, ale chápal, že některé věci je třeba řešit pokrokově a doslova revolučně. Dokázal majstrštyk - v rámci svého konzervativního stylu vládnutí udělal sociální revoluci.
V 80. letech 19. století prosadil první ucelený systém povinného sociálního pojištění na světě.
Tímto odstranil vliv sociální demokracie a následně i vzal vítr z plachty pozdějším komunistům.
Zaměstnavatelé museli od roku 1883 povinně pojistit své dělníky. Na systému se podílely obě strany. A nejen to, od roku 1884 bylo zavedeno úrazové pojištění. A k tomu navíc vzniklo starobní a invalidní pojištění.
Byl to první státem garantovaný důchodový systém na světě, který inspiroval pozdější sociální kroky všech ostatních evropských států.
Co by se stalo, kdyby se Češi stali součástí velkoněmeckého spolku?
Tuto velkorysou nabídku obdržel český reformátor František Palacký v revolučních letech 19. století. Přijďte a staňte se naši součástí.
Zajisté, kdyby státu rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interesu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.
Kdyby ji Palacký spolu se svými druhy povýšeně nesmetl ze stolu se slovy „vždycky jsme byli Rakousko a budeme“, možná by se později nemusely řešit Sudety a také by nevznikl diktátor Hitler.
Čím silnější spolek, tím větší ekonomické a sociální jistoty. Bismarckův sociální systém totiž v Německu přetrval dodnes a stal se základem německé prosperity na příští desetiletí.
Až dnes začal pokulhávat. A to jen proto, že současní politici moc nerozumí pojmu, který Bismarck prosazoval - realpolitice - ergo skutečnému světu.
Zdroje:
Müller, Helmut M. Krieger, Karl-Friedrich. Dějiny Německa. 1995. Nakladatelství Lidové noviny.
MacGregor Neil. Německo Vzpomínky jednoho národa. 2021. Kosmas.






