Článek
Antropologický výzkum u Karla potvrdil nezvratné změny na jeho těle. Podle všeho musel za života hodně trpět. A tak si alespoň chtěl zpříjemnit ten zbytek života, který mu zbýval.
Jak moc rád vzpomínal na rytířské turnaje, kterých se účastnil, i incognito. Jenomže jeden z nich se mu stal ostudným.
Žalostný fyzický stav Karla IV.
Sarkofág Karla IV. v chrámu sv. Víta na Pražském hradě
Profesor Emanuel Vlček provedl v roce 1978 důkladný výzkum Karlových ostatků. A zjistil přitom závažné skutečnosti.
Jednak Karel byl na svou dobu zřejmě vysoké atletické postavy. Měl mohutnou lebku, velký masitý nos s hrbolem a měl mírně vypoulené oči.
Na lebce měl těžké sečné zranění. Památku z rytířských soubojů. Rána se táhla od levého obočí přes kořen nosu až pod pravé oko. Díky tomu měl Karel na obličeji výraznou jizvu a trochu vyhnutý nos. To však na jeho portrétech neuvidíte, tehdejší malíři veškeré jeho nedostatky retušovali.
Až na poraněnou páteř, jejíž náznak můžeme spatřit na obrazu neznámého malíře z té doby. Zde se jednalo o vážný úraz z roku 1350, kdy při turnaji utrpěl čtyřnásobnou zlomeninu dolní čelisti, která se mu zarazila do hlavy. Současně došlo k těžkému zhmoždění krku a zaklínění krčních obratlů.
Takové vážné zranění zanechalo trvalé následky. Byl shrbený, měl kulatá záda, hlavu zkroucenou k levé straně. Když se chtěl ohlédnout, musel se otočit celý.
Trpěl obrovskými chronickými bolestmi po celý svůj zbytek života.
Výstavba Prahy pro něj byla jedinou kratochvílí
Most, který dal Karel zbudovat. Tehdy ještě bez soch
Karel IV. byl posedlý výstavbou Prahy jakožto mauzolea gotické architektury. V jeho době byla gotika na ústupu, a všude po světě již rašila renesance. Karel se však potřeboval ponořit do svých vzpomínek z mládí. Kdy cestoval po Evropě a cítil se dobře.
Vystavěl si tedy Prahu jako takový Disneyland. Není divu, že je stará Praha dnes posetá martrjoškami a různými cetkami. Že to s ní nesouvisí? Ale ano, přímo! Praha Karlových dob byla také takové laciné kýčovité srdce z pouti, po kterém tak toužil.
I když levná výstavba Nového města rozhodně nebyla. Navíc hodně investoval do různých šarlatánů, astrologů, kteří se naparovali asi jako ti ve filmu Císařův Pekař.
Ať tomu bylo jakkoliv, Karel se v Praze utíkal zpátečnicky do své minulosti. Není divu, že tehdejší Praha rozhodně nebyla atraktivním cílem pro zahraniční návštěvníky. Vždyť, co by tam viděli, co jinde ve světě už neviděli?
Karel už nebyl schopen tolik cestovat. Chtěl si alespoň udělat hezké sídlo. Takové hnízdečko pro poraněného ptáka. Tak činil dokonce na úkor německých zemí, jež byly součástí jeho impéria. Vše pro Prahu, pro jeho sídlo, bylo jeho heslo.
Jen těsně před smrtí vykonal bolestivou cestu do místa svého původu - Francie. Zde na francouzském dvoře v mládí obdržel své jméno Karel, po jednom z legendárních francouzských králů.
Původním jménem byl počesku - Václav.
Útěk ke svatým
Korunovační alá ostatkový kříž. Jsou v něm údajně dvě třísky z Kristova kříže
Karel IV. byl největším sběratelem relikvií v Evropě. Zároveň byl jedním z mála panovníků, kteří komponovali duchovní spisy. Napsal komentář k evangeliu sv. Matouše.
Karel IV. neshromažďoval ostatky svatých pouze pro prestiž. Věřil, že pokud v českých zemích shromáždí nejvýznamnější relikvie spojené s Kristovým utrpením, ochrání tím celou zemi před zkázou a zajistí jí spásu v den posledního soudu.Nejspíš tím dokázal pravý opak. Psychotronici by mu asi řekli, že tím koncentroval maximální množství „svaté“ energie, která pak nevydržela veškeré to svatokupectví v zemi.
Již za jeho doby bývalý královský úředník Milíč z Kroměříže plamenně kázal i proti němu a označoval jej za „antikrista“. To Karel nemohl vystát, a zároveň věděl, že na svaté se nesahá. Milíč nebyl za svou křížovou výpravu proti Karlovi nijak potrestán. Za Karla by jistě jemu tak podobný Jan Hus nebyl upálen. Zato dal Karel pokyn k upálení několika stovek Valdenských, což byli takoví protoprotestanté, přišlí z Francie a Itálie. Chtěl se za každou cenu zalíbit katolické církvi, byl vlastně jejím vazalem. Slibovala mu totiž úlevu z jeho celoživotního utrpení.
A není se mu co divit, trpící se snadno stávají kořistí různých ideologií. Karel trpěl, velmi fyzicky, a zřejmě i duševně. Snažil se chápat své martýrium jako způsob nápodoby Krista. Tehdy byla taková duchovní tradice. Byl pro ní dokonce zvláštní výraz, říkalo se jí: Imitatio Christi.
Karel IV. si byl vědom Ježíšova výroku, že co člověku prospěje, získá-li celý svět, ale ztratí svou duši.
Svou duši Karel věnoval budování duchovního světa Prahy a dnes, kdyby kráčel uličkami svého díla, a viděl by ty komerční projekty a obchodnické vydřiduchy, nejspíš by ho trefil šlak.
Zdroje:
Ludmila Vaňková. Karel IV. - Otec vlasti. 2022. Šulc-Švarc.
Andrea Poláčková. Karel IV. (1316–1378). 2025. Extra Publishing.
