Článek
Legenda o dobru a zlu. Ale značně zjednodušená. Ostatně masy chtějí mít vždy věci černé nebo bílé. Ideologové čtvrtého století jim je dodali na stříbrném podnose.
Křesťanské legendy
Spisovatel C. S. Lewis napsal knihu Lev, čarodějnice a skříň. Není to jen pohádka, je to inspirace křesťanskou pohádkou o vykoupení. Lewis se zabýval také problémem bolesti a zla. Otázku však nedořešil. Krátce po jeho obnovené víře v anglikánství mu totiž zemřela žena.
Křesťané pochopitelně sami nevycházejí z literatury faktu. Nový zákon je sbírka fikce a osobních vyjádření jeho tvůrců. Navíc je to čtivo značně cenzurované, neboť se jednotlivé spisy, které se nakonec dostaly do schváleného biblického kánonu, pečlivě posuzovaly - pochopitelně jen jedním hlediskem. Těch, kteří ideologicky nebo i fyzicky - použitím donucovacích prostředků - zvítězili.
Křesťanský příběh vykazuje rysy fikce
Ve středu křesťanského příběhu je Ježíš, o kterém ze světských pramenů nevíme vůbec nic. Možná jen to, že nějaký Ježíš v 1.století zemřel nebo byl ukřižován. Tento Ježíš koná zázraky a pak se nechá dobrovolně ukřižovat. Z kříže je položen do hrobu a z něj posléze vstane a znovu poučuje své následovníky.
Rysy tohoto příběhu se opakují v antické literatuře pořád dokola. Vzkříšenými polobohy se to v řecké mytologii jen hemží. Křesťanství je tak jen jednou - původně židovskou variantou helenistických narativů.
Důkaz sebeobětováním nedostačuje
Pochopitelně křesťané byli zvláštní druh lidí, byli totiž ochotni zprvu - než pokládali životy jiných za své přesvědčování - položit život vlastní na oltář svého náboženství. V tomto ohledu nebyli jediní. Takoví hinduisté mnohokrát bojovali s muslimskými nájezdníky, aby si ubránili své kulturní tradice, jejíž součástí jsou mytologické příběhy jako je Mahábhárata.
První křesťané umírali v cirku, protože nectili císaře způsobem, jakým si určil. Ale pokud bychom to brali jak důkaz toho, že jejich příběh vzkříšeného Krista je pravdou, zneplatnilo by to mučednictví spoustu jiných lidí, kteří zemřeli za své ideály a principy. A v posmrtný život u toho vůbec nedoufali.
Historické doklady: křesťanství stálo v cestě pokroku
Takové ty argumenty typu, že křesťané stavěli nemocnice, rozvíjeli písemnictví a vědu je třeba chápat v kontextu jejich vzniku. Nikdo totiž ve středověku ani žádné jiné náboženství nebo víru, či ještě jinak nevíru mít vyznávat ani nemohl.
Všichni museli poslouchat jeden zdroj autority - jednu církev. Žili v naprosté názorové totalitě. Jejich charitativní či vědecké aktivity se tak dají chápat různě. Třeba jako protest proti zavedeným pořádkům. Rozhodně je třeba vycházet z faktu, že církev po každém svém oponentovi vyhlásila pátrání, a pokud jej dostihla, donutila jej k přiznání, a v mnoha případech takové lidi upálila na místě prostřednictvím světských orgánů, které jí byly ideologicky podřízeny.
Společnost, ve které žijeme dnes, je zaplať pánbůh prostá církevní censury. Nicméně, autoritativní formy názorové diskriminace úplně nevymizely. Církev zasmradila evropský duchovní prostor a snaží se jej nadále ovlivňovat podprahovou propagandou proti potratům, jinopohlavním sňatkům a podobně.
Je třeba si být vědomi jedné věci. Křesťanství je založeno na pohádkovém narativu, asi podobném tomu, že Ježíšek nosí děťátkům o Vánocích dárky.
A proto je třeba jej brát se značnou rezervou.
Zdroje:
Martin Dougherty. Římské mýty: Bohové, hrdinové, zloduši a legendy starověkého Říma. 2023. Universum.
Jonathan Hill. The History of Christianity. 2007. SPCK Publishing.
