Mýtus o slovenském národě

Nad Tatrou sa (na Slovensku) blýska, hromy divo bijú, pěje se ve slovenské národní hymně, zatímco Češi zpívají Kde domov můj. Rozdílné národy už v základním kulturním pojetí.

Slováci jsou národem, který si získal svou skutečnou nezávislost poměrně nedávno. V roce 1993. I když stále jejich jazyk vychází ze společného základu pro češtinu - praslovanštiny.

Co mají s Čechy společného a co ne?

Slovensko nemělo před rokem 1918 vlastní státní hranice ani samosprávu v rámci Uherska. Slováci vystupovali jako určitá etnická a jazyková skupina uvnitř mnohonárodnostního uherského státu. Maďaři na ně silně tlačili a snažili se, seč mohli, o eliminaci slovenštiny ve prospěch maďarštiny.

Během 19. století se Slováci připojili k národním bouřím, které byly módním trendem v rámci Habsburské monarchie. Spisovný jazyk slovenštinu kodifikoval až v roce 1843 Ľudovít Štúr.

V souvislosti se soustátím Československa vznikl v roce 1918 politický konstrukt jednotného československého národa. Což byl pochopitelně mýtus.

Tato pracovní „hypotéza“ sloužila především jako protiváha maďarizace na Slovensku a také jako protiněmecký manifest.

Každý národ potřebuje svůj příběh, a jaký měli Slováci? Ten český dala dohromady parta: Alois Jirásek, Mikoláš Aleš, František Palacký a další.

Staroslovanský základ je společný. Ale pochopitelně české pověsti jsou více svázány s německými vlivy. Slovenský folklór je postaven více na přírodních prvcích, zatímco ten český na městských.

České mýty se točí kolem vzniku státu a prvních knížat (např. Staré pověsti české). Zatímco ty slovenské kolem karpatské divočiny, salašnictví a boje proti útlaku. Vzpomeňme pozdní příběh o Jánošíkovi.

Slováci jsou ovlivněni Maďary a Rumuny. V jejich příbezích jsou patrné prvky magie, čarodějnictví a starých rituálů.

Zatímco české postavy jsou tradičně Praotec Čech, Libuše, Přemysl a Bivoj, dále pozdější blaničtí rytíři, po židovském vlivu pražský Golem či po německém horský duch Krakonoš. Slováci mají svého Jánošíka, krále Matyáše a Valibuka. Čarodějnice a černokněžníky. Slovensko je plné přírodní magie, Česko zase umělých mýtů.

Českým vesnickým vodníkům, polednicím, hejkalům a permoníkům konkurují slovenské strigy, bosorky, světlonoši a zmokové. V podstatě lidová démonologie.

Češi kladou důraz na písmáctví a Slováci na magii.

Různé koncepty slovanství sehrály zásadní úlohu v národních hnutích řady slovanských národů. Autorem myšlenky slovanské jednoty je Slovák Ján Kollár (1793 - 1852), evangelický kněz a básník, který psal česky. Kollár předpokládal, že je třeba nejdříve Slovany sjednotit kulturně a až poté politicky. A k tomu viděl jako perspektivní češtinu, ne slovenštinu.

Jak tehdy viděli Češi Slováky? Josef Jungmann je považoval za Čechy. Josef Dobrovský chápal slovenštinu jako jeden z dialektů češtiny.

Čeští obrozenci brali Slovensko jako jeden z regionů své země. Třeba jako Moravu či Slezsko. To oni začali používat termín Čechoslované. S Čechem na prvním místě, pochopitelně.

V rámci slovenského boje proti maďarizaci proběhlo i na Slovensku svého druhu obrození. Slováci však neměli k českým zemím žádný srdečný vztah. Nikdy s Čechy jednu zemi nesdíleli, i když spolu byli po určitou dobu ve spřízněných útvarech. Velká Morava zasahovala jaj do Čech, tak na dnešní Slovensko, ale zmizela tak rychle, jak se objevila. V Rakousko-Uhersku se jednalo o dvě země ve dvou celcích monarchie, ale nepojilo je žádné společné nacionální nadšení.

Nakonec pro koho byla myšlenka soustátí přijatelná? Pro slovenské evangelíky ovlivněné českou Biblí Kralickou.

Slovenští obrozenci se obvykle za Čechy považovali. Své práce psali česky. Jedním z nich byl i Pavol Jozef Šafařík (1795 - 1861). Snaha odlišit slovenštinu od češtiny byla patrná hlavně ve slovenském prostředí ovlivněném katolicismem.

Jeden z takových jazykových pokusů učinil kněz Anton Bernolák (1762- 1813). Kodifikoval slovenštinu na základě západoslovenských dialektů. Jeho projekt nebyl většinou přijat.

Nakonec s projektem odtržením slovenštiny od češtiny uspěl Ludovít Štúr (1815 -1856). Ve skutečnosti šlo o snahu vytvořit nový „virtuální“ národ. Sekundoval mu katolický kněz Ján Hollý (1785-1849).

I přes některé dílčí změny se Štúrova koncepce slovenštiny používá dodnes.

K jazykovému rozdělení Slováků od Čechů tedy došlo, i když je otázkou, jestli vůbec někdy byli kulturně a sociálně reálně pospolu.

Při zakládání společného novodobého státu, sehrál hlavní roli Milan Rastislav Štefánik.

Bez jeho kontaktů na mezinárodním poli by byli Tomáš Garrigue Masaryk a jeho čeští kolegové nahraní.

Takže je otázka, kdyby Štefánik tragicky nezemřel v roce 1919, jak by vypadalo novodobé uspořádání státu. Mohl by se tam Masaryk tak roztahovat, jak poté činil? Jisté je, že s mizící postavou Štefánika již Masaryk žádné slovenské osobnosti nebral vážně. Dokonce si z nich i utahoval. Slovenský politik Andrej Hlinka byl pro něj hlavním oponentem. Snažil se ho v očích inteligence snižovat, jak mohl.

Z původně slibovaného jednoho rovnocenného státního útvaru se vykluboval stát s převahou českého živlu a pouze s českým úřednickým pohledem na věc.

Dá se říci, že Češi Slováky tak trochu zmanipulovali a Slováci se dali. Slováci totiž milují bájné postavy a věčné staré báchorky.

A tak se nakonec dali utáhnout na české nudli.

Zdroje:

Naďa Profantová. Velké dějiny zemí Koruny české I. 2000. Paseka.

Jan Kuklík. Stručné dějiny českých zemí. 2015. Práh.

František Emmert. Moderní české dějiny. 2019. Mladá fronta.