Článek
Podle vyjádření matadora filmového průmyslu režiséra Otakara Vávry, ona byla opravdu nejlepší. I ostatní tvůrci českého filmového nebe se vyjadřují podobně. Herečky jako Adina Mandlová či Lída Baarová by se dnes moc typově neuplatnily. Postavou nebyly příliš atraktivní a když zestárly, také zapškly. Ne tak Nataša Gollová (1912-1988), jejíž postava byla nadčasová v symbolickém i filmovém smyslu slova.
Gollová byla dcerou z velmi dobře situované rodiny. Její otec František Xaver Hodač byl poslancem československého národního shromáždění. Ještě k tomu byl její dědeček významným profesorem. Zvolila si svůj pseudonym Gollová právě podle svého dědečka Jaroslava Golla. Nechtěla totiž uškodit seriózní pověsti svého otce.
Tehdy totiž nebylo herectví taková žádaná a atraktivní profese jako dnes. V první polovině 20. století se profese herce teprve začala etablovat a proces tvorby herce či herečky jako hvězdy byl v nedbalkách. I oblečení jako drahé impozantní kožichy si musely herečky zajišťovat samy, přes své bohaté sponzory.
Ve 30. a hlavně 40. letech Nataša zaznamenala strmý růst své popularity. Zejména v komediích s Oldřichem Novým, kterému se stala zdatnou a rovnocennou spoluhráčkou. Především ve filmech jako Kristián (1939) či Modrá Hvězda (1941). Svůj komediální talent ale naprosto potvrdila ve filmu Eva tropí hlouposti (1939). A to se manželka režiséra tvůrce veselohry Maca Friče divila, že jí angažuje. Do té doby se totiž Nataša věnovala jen vážným rolím. Málokdo tušil, jak dalece verzatilní Nataška opravdu je.
Podle vyjádření svých kolegyň a pozdějších hereckých osobností, jako byla herečka Květa Fialová, slula Gollová čistotou a inteligencí. Podle zpovědi jejich příbuzných si narozdíl od hereckých typů Mandlové a Baarové na nic nehrála. Byla přirozená a bezelstná. Netrpěla žádnými podrazy.
Na konci 40. let měla šanci ze svého trpkého českého osudu uniknout. Již dříve byla v kontaktu s uměleckou společností v Paříži. A v roce 1947 strávila své další chvíle s Tristanem Tzarou. Byla vzdělaná - uměla několik řečí a uměla se orientovat ve společnosti. Nicméně ani to ji nemotivovalo k opuštění republiky. Nejspíš ji v tom zabránilo její vyspělé sociální cítění a říkala si, co si bez ní ty „chudinky“ přátelé a rodina v Čechách, počli. To nebyla vhodná úvaha.
Již předtím strávila těsně po válce krušné chvíle s českým systémem. Ten ji obvinil z kolaborace jako mnoho jiných herců a hereček. Ačkoliv někteří opravdu kolaborovali, to rozhodně nebyl případ Nataši Gollové. Ta se jen chovala ke všem lidem, které potkala, přátelsky. Na znamení jejího soucitu s trpícím, odešla do Terezína, kde ošetřovala nakažené tyfem. V rámci všudypřítomné české paranoie to nebylo vykládáno jako charitativní gesto, ale naopak jako přiznání její viny.
Ačkoliv se Nataša z obvinění dostala, i přesto se stala pro Čechy jaksi prašivou a poznamenanou, a mohla další roky hrát jen v provinčním jihočeském divadle. Tam poznala svou další lásku režiséra Karla Konstantina, ale také spolu s ním spadla do zhoubné spirály alkoholismu.
Později se sice mohla vrátit a hrát v některých inscenacích v Praze a také v televizi či filmu, ale již to nebyla ona. Přesto dokázala bez ohledu na svůj vyčerpaný fyzický vzhled dát obrovskou magickou energii svým postavám. Vzpomeňme na její výkon v komedii Drahé tety a já (1975).
Respektive stále to byla opravdová živoucí legenda, jenže Češi jí naopak dávali najevo, že jí ve skutečnosti svými drobnými službami, na které měla nárok, dělají laskavost. Opravdu výrazný grafický příklad české versus zahraniční západní povahy je její tristní konec.
Tak třeba herec Josef Zíma vypráví, že pro ni musel přes svého kamaráda herce Standu Fišera zajišťovat přes tehdejšího ministra zdravotnictví umístění do domova důchodců. Těžko se dá představit, že by třeba pro Annie Suzanne Girardotovou (mimochodem také měla problém se závislostmi) či Brigitte Bardotovou (umřela v 91 letech nedávno) musel francouzský ministr zdravotnictví intervenovat stran bydlení. A to byla Gollová hvězda srovnatelná s jejich velikostí, až na to, že bohužel skončila v Česku, které je postiženo nejen svou malou velikostí, ale i perfidností ducha.
Nataša Gollová však zůstala trvale zapsána jako nejlepší česká herečka nejen 30. let, ale celého období české kinematografie. A hlavně jako dobrý člověk, který plně nevyužil svůj potenciál „divoženky“.
A divá žena Nataša opravdu byla. Jenomže měla tu smůlu, že byla obklopena divným, nikoliv divým prostředím.
Zdroje:
Naška, slečna z dobré rodiny. Čt. 2007.
Nataša Gollová. Poslední rozhovor. 1988.
