Přemyslovci neměli všech pět pohromadě

Dnes je velmi populární mluvit o lidech, kteří kolem sebe šíří toxickou atmosféru, jako o psychopatech či sociopatech. Je tím zpravidla míněno, že jsou takoví jedinci nebezpeční jak pro druhé, tak i posledku pro sebe samé. Mnohdy se právě takoví lidé dostávají do vedoucích pozic.

To byl i případ převažujících psychických projevů většiny příslušníků vládnoucí přemyslovské dynastie. Vládli v Čechách zhruba 430 let od konce 9. století (přibližně od roku 872) do 4. srpna 1306. Nechali v českých zemích nesmazatelnou stopu. Často velmi rozporuplnou a krvavou.

Můžeme tak hovořit v případě vlády tohoto rodu v Čechách o skutečném spříznění volbou v goethovském smyslu slova. Nakonec si celý panovnický rod vzal čert i s příslušenstvím. A není divu.

Historie poskytuje jeden velký otazník. Co by bylo kdyby. Kdyby v Čechách nevládli duševními chorobami stižení Přemyslovci, ale místo nich nějací jiní panovníci, kteří by opravdu měli všech pět pohromadě? Jak by asi vypadal duchovně-světský půdorys Čech a co by se s Čechami stalo?

Pokusme se nad tímto tématem podrobněji zamyslet. Nejdříve však musíme zapátrat po povaze tohoto spojenectví, které se podle mého soudu stalo nakonec Čechám osudným a vehnalo je do područí zahraničních rodů, které jsou Čechy vnímány tak bezmezně kriticky a se značnou rezervou.

Tento pohled na Přemyslovce jakožto na psychicky nevyrovnané panovníky není nikterak krajní či extrémní. I četní historici a zejména lékaři jako je Mudr. Antonín Polách nebo Prof. MUDr. RNDr. h. c. Emanuel Vlček, DrSc. si povšimli jistých patologických rysů, které se v přemyslovském rodě vyskytovaly s větší četností než bývá normou.

Pro ilustraci se stačí podívat na několik výrazných osobností přemyslovského rodu. Nejvýznamnějším představitelem Přemyslovců byl bezesporu Přemysl Otakar II., přezdívaný Král železný a zlatý. Nepochybně se vyznačoval určitou mírou bystrosti a organizační schopnosti. Žel tyto vlastnosti byly překryty jeho sklonem k megalomanii, extrémním egoismem, paranoiou a neschopností přistoupit na kompromis. To se mu nakonec stalo osudným. Česká šlechta neměla důvod jej zradit, podnět jí k tomu dal sám. Na konci života se díky své duševní vyšinutosti ocitl zcela izolován.

Václav II. trpěl těžkými fobiemi. Především z koček a bouřky. Byl stižen hypochondrií a chorobným strachem ze smrti. Střídaly se u něj mánické stavy, kdy se stával mystickým asketou, které se obměňovaly s jeho náladami bouřlivé nevázanosti.

Poslední král rodu přemyslovského Václav III. se choval v mládí velmi nevázaně a doslova mánicky rozhazoval peníze. Psychická nestabilita a politická nečitelnost jej provázely po celou dobu jeho krátkého života ukončeného jeho vraždou.

Existují však další rysy, které ještě plně vystihují doslova sebevražednou povahu rodu. Jednání Přemyslovců mezi sebou samými odhaluje skryté temné rodinné tajemství. Tendenci k sebedestrukci a ničení vlastního genetického dědictví.

Začalo to již s představitelem české státnosti později sv. Václavem, kterého zabil jeho bratr Boleslav I. Ukrutný. Sám netušil, proč tak učinil, něco uvnitř jej však k takovému jednání podnítilo. Bylo to vražedné nutkání, které se v rodě projevilo ještě mnohokráte později.

Boleslav III. vykastroval svého bratra Jaromíra a druhého bratra Oldřicha se pokusil uškrtit v lázni. Jaromír ho za to později na oplátku oslepil. Rodinné spory o následnictví často skončily doživotním vězněním poražených v nelidkých podmínkách. Jako byl případ Soběslava II. nebo Jindřicha Břetislava.

Přemyslovští vládci žili v neustálém strachu z převratu. Vládce Boleslav III. byl tak paranoidní, že nechal na jedné z rodinných oslav povraždit přední šlechtický rod Vršovců, protože se bál jejich vlivu, což nakonec vedlo k jeho vlastnímu svržení a k tomu, že skončil v polském vězení.

Utkvělý strach z bratrů a bratranců nutil členy rodu k tomu, že jakmile jeden Přemyslovec nastoupil na trůn, ostatní většinou museli utéct do exilu, jen aby si zachránili holý život. Břetislav II. tak nesmlouvavě zacházel se svými příbuznými, že byl kvůli tomu nakonec v roce 1100 zavražděn na lovu.

Habsburkům bývá vytýkána „genetická degenerace“, nicméně ve 13. století se u Přemyslovců přidala také. Díky svým diplomatickým aliancím se Přemyslovci opakovaně ženili se svými příbuznými z jiných evropských rodů.

Někdo nad těmito excesy mávne rukou. Prý se to dělo v té době ve světě běžně. Bylo opravdu vraždění a utlačování vlastních příbuzných jako na běžícím pásmu v tehdejší Evropě tak široce rozšířené?

Pravdou je, že polští Piastovci a uherští Arpádovci také šli po svých příbuzných. Spokojili se však s jejich oslepováním. Nicméně v západním okruhu - v současné Francii - tehdy vládl rod Kapetovců. A to bylo jiné kafe.

Francouzští panovníci, zejména dynastie Kapetovců, která vládla v hlavním období raného a vrcholného středověku, rozhodně nebyli tak sebenenávistní jako „čeští“ Přemyslovci.

Narozdíl od Přemyslovců, a okolních rodů ze střední Evropy, se zde nesetkáváme s tím, že by bratři nechávali oslepovat nebo kastrovat své příbuzné kvůli trůnu. Ve Francii totiž neplatily tak primitivní pravidla jako na divokém „Východě“.

Kapetovci měli opravdové genetické štěstí. Zavedli primogenituru - nástupnictví nejstaršího syna a po více než 300 let od roku 987 do roku 1316 se stávalo, že každý francouzský král měl v momentě své smrti dospělého syna, kterého nechal korunovat ještě za svého života jako spoluvládce.

Francouzští panovníci té doby se rozhodně nebáli své vlastní rodiny jako tomu bylo v případě českých králů.

Mladší bratři Kapetovců narozdíl od rodinných příslušníků z přemyslovského rodu respektovali nárok svých starších bratrů a spokojili se s předem daným odškodným v podobně rozsáhlých území. Celkově vzato byla sociální inteligence ve francouzském království na daleko vyšší úrovni než v tom českém. Mimo rodinu byli francouzští panovníci naopak naprosto nekompromisní a rázně likvidovali jakýkoliv náznak odporu vůči monarchii.

To Přemyslovci bojovali mezi sebou a pak pochopitelně neměli energii na to se ubránit ani vůči závisti šlechty ani vůči jiným vnějším vlivům. A tak tomu bylo v českých zemích odedávna. Vnitřní rozhádanost a řevnivost dostává přednost před synergií a to dokonce i v rodinách. Pak že krev není voda.

Místo, aby se Přemyslovci spojili s jinými mocnými rody působícími na českém území, raději je ve svých paranoických běsnících záchvatech surově vyvraždili.

Jednalo se například o Slavníkovce, kteří dříve sídlili na Libici a měli pod patronátem východní a jižní Čechy. Měli vlastní vojsko, razili vlastní mince a jejich vliv sahal daleko za české hranice. Jenomže v roce 995 Přemyslovci jejich rod téměř do jednoho člena vyhubili. Přežil například svatý Vojtěch, který se poté ještě za své vrahy modlil, místo, aby řešil spravedlnost pro svou rodinu.

V genocidě Slavníkovců nejspíše hráli svou roli i Vršovci. Další mocný rod. Svatý Vojtěch z rodu Slavníkovců s nimi byl ve při. Poskytl totiž církevní azyl ženě z rodu Vršovců, která byla obviněna z cizoložství. Vršovci azyl porušili, ženu v kostele zavraždili a Vojtěchovi i jeho rodu přísahali krvavou mstu.

A pak to už šlo ráz naráz. Vršovci byli nakonec celkem třikrát Přemyslovci zmasakrováni. Naposledy v roce 1108.

Tak nějak to tu bylo. Napětí a nenávist boptnala nejen v přemyslovských švech. Dnes je podivným napnelismem naplněna celá česká země.

Není se čemu divit, s takovou historií.

Zdroje:

Rostislav Nový. Přemyslovský stát 11. a 12. století. 1972. Univerzita Karlova.

Michal Lutovský. Po stopách prvních Přemyslovců : Díl II., Léta krize a obnovy (972-1012) : od Boleslava II. po Jaromíra. 2007. Libri.

Michal Lutovský. Bratrovrah a tvůrce státu : život a doba knížete Boleslava I. 2006. Set out.

Renata Fučíková. Ludmila, Václav a Boleslav : Přemyslovci očima mnicha Kristiána. 2013. Práh.

Jakub Razim. Věrní Přemyslovci a barbarští Čechové. 2018. Leges.