Článek
Má-li současný český stát zájem o to napravovat minulé křivdy, měl by se věnovat také otázkám křivd učiněným obyvatelům, kteří českým zemím nejvíce prospěli. Tato loupež za bílého dne se odehrála, když byly v nové československé republice šlechtické rody okradeny rovnou dvojnásobně a nadvakrát.
O čest a o majetek. Ta čest, ta bolí ještě víc.
Štábní kultura v novém českém státě- odkud se vzala?
Co myslíte, kde se vzaly tu se vzaly pracovní postupy v Čechách mezi 15. - 19. stoletím? Kde se vzaly nové technologie, a kdo je zajišťoval? Kdo platil nadané žáky a jejich stipendia?
Podívejte se třeba do jižních Čech, jsou posety technickými památkami zhotovenými na zakázku německo-českého rodu Schwarzenbergů.
Šumava je z velké části taková hezká kvůli staleté péči šlechty. Boubínský prales byl založen šlechtickým rodem
Je řada českých i zahraničních rodů, které stojí za tím, že dnešní Češi mají na Česku vůbec co obdivovat. Ty krásy - hrady a zámky zde zpravidla nechaly ony rody. Nádherné umění se nezrodilo v hlavě českého měšťana. Donátory a sponzory byly šlechtické rody. Čeští měšťané je již pouze následovali.
Nebo snad myslíte, že budou jednou další generace obdivovat třeba „podnikatelské baroko“?
A co čeští obrozenci - František Palacký a Josef Dobrovský? Oba byli vychovateli a chráněnci šlechtických rodů. Celá česká kulturní fronta je nesmazatelně spojena s kulturní ochranou a zájmem šlechtických rodů.
Kolektivní vina - ale jémine, opravdu?
Po první světové válce byly šlechtické rody ožebračeny poprvé. Dostaly za svou půdu minimální náhradu. A hlavně se musely spokojit s tím, že z Von …už bude jen pan „Novák“.
Beneš měl ze šlechty mindrák. Proto po ní šel jako „slepice po flusu“. Sám dožil v „zámečku“
To je opravdu největší zločin - veřejné zbavení něčí cti.
Takzvaný Záborový zákon obsahoval klauzuli v rámci níž byly vyvlastněny velkostatky s velikostí nad 150 hektarů a veškerá půda nad 250 hektarů. To byl pochopitelně diskriminační zákon mířen téměř jen na šlechtu.
Původní majitelé za půdu dostali minimální náhrady. V podstatě zlomek skutečné tržní hodnoty. Přes noc se z některých z nich stali žebráci.
Týkalo se to i záboru průmyslových podniků, které do té doby provozovala šlechta. A také lesů, které vlastnila po celá staletí. Ta míra péče, kterou do ní dala, je i dnes viditelná a k nezaplacení. Dodnes mohou české lesy vděčit za péči bývalých panských myslivců.
V podstatě celá česká země byla utvářena šlechtou. Její současná image je původně dána šlechtickými rody, které neúnavně pracovaly na jejím zušlechťování.
Po druhé světové válce byl některým šlechtickým rodům zcela upřen přístup k jejich majetku a tento stav platí díky takzvaným Benešovým dekretům dodnes. Jak je to možné? Je to podobné jakoby někdo z českých rodin Nováků byl třeba kolaborant a Češi proto vzali celé rodině Nováků jejich dědičný grunt.
Je to spravedlivé? Ani omylem. Zásadní pochybení některých členů rodů rozhodně neospravedlňuje krutý a bezohledný přístup tehdejšího českého státu vůči celému rodu a jeho kulturnímu dědictví. Jedno špatné rozhodnutí rozhodně neruší stovky let práce rodu v českých zemích.
A dnes rozhodně v tomto směru nedošlo k žádné nápravě.
Dnešní šlechtické rody v Česku a jejich situace
Současní potomci šlechtických rodů žijí v Česku víceméně utajovaný život obyčejných majitelů a správců nemovitostí. Z někdejšího lesku šlechtických rodů nezůstalo skoro nic. Snaží se raději moc nevybočovat a tráví čas „mezi svými“. V podstatě žijí ve společenské izolaci. Nudný a beztvarý život bez řádné socializace.
Někteří se zabývají spekulacemi na burze, jiní zase konzervací jejich památek, které jim zbyly a nyní jim po nevhodných zásazích komunistického státu ještě stále padají na hlavu.
Být v Česku potomkem nějakého šlechtického rodu, není, o co stát. Prestiž vám to žádnou nedá, Češi mají z noblesních lidí zpravidla mindráky a rozdíl mezi skutečnou vysokou kulturou a kulturou nízkou masa rozhodně nepozná.
Poučili se Češi od šlechty?
Šlechtické rody měly mezi sebou různé typy lidí. Některé lepší, některé horší. Jak tomu bývá v jakékoliv rodině. Podstatnou měrou však formátovaly dění v českých zemích. A jejich myšlení a zásady byly orientovány na budoucnost.
Nesmýšlely jako dnešní Češi - hlavně důchody pro naši generaci a po nás potopa. Uvažovaly o dobrém životním a kulturním prostředí, které by mohly odkázat dalším generacím. To je asi jejich největší odkaz. Dědictví, které dnešní česká společnost rozhodně ve své politické DNA nenese dál.
Zdejší občané si myslí, že kouzlo spočívalo jen v majetku šlechty. Proto tak milují televizní dokumenty o šlechtě, a ještě více o jejích nemovitostech. Nechápou, že noblesu, nonšalanci a dobrý styl si nelze koupit. Ten musíte mít v sobě. Ani za milion se tak trhan, byť s několika nemovitostmi nestane šlechticem, a šlechtic se i bez jediného domu nikdy nestane drbanem. Rozumíte tomu?
Je to poněkud podivná situace, do které dostal novodobý český stát tehdejší šlechtické rody. Může za to maloměšťácké smýšlení jeho obyvatel. Když už tedy nikdo není ochoten řešit majetkové narovnání za křivdy, které se udály na české a zahraniční šlechtě, měl by alespoň někdo mít tu slušnost a říci:
„Promiňte! My to jinak neuměli. Zbabrali jsme to!“
A opravdový šlechtic na to odpoví: „Sakrblé!“
Zdroje:
Příběhy české šlechty. 2001. Paseka.
Jan Kuklík. Stručné dějiny českých zemí. 2015. Práh.
František Emmert. Moderní české dějiny. 2019. Mladá fronta.
