Článek
Přesto si ale myslím, že vlast není nemovitost, není to území, vlast je duch národa, to, co má národ v sobě, jak se chová, jak myslí a jak reaguje.
S trochou nadsázky by se dalo říct, že nejlepší by bylo, kdyby se jednotlivé národy pravidelně střídaly na různých územích. Tak, jak to dělávaly například některé indiánské kmeny. To, jak je v současné době uspořádán svět nesvědčí rozvoji ani svěžímu duchu. Jednotlivé národy knedlí na místě a pletou si podstatu své vlasti s územím, na kterém se nacházejí. Pak si Češi mohou myslet, že češství znamená placatit se kolem řek Vltavy nebo Moravy a v dosahu ku Praze, Ukrajinci si mohou myslet, že Ukrajinství znamená vyskytovat se kolem Kyjeva a Donu a tak dále. Není to ale zdravé.
Podle mého prostě to, že chce jeden národ měnit svou polohu je naprosto v pořádku a je to zdravé. Tak třeba Židé se ze své původní vlasti úplně vzdálili, prošli celý svět a jak jim to prospělo! Pak se vrátili zpět na své původní území a zdá se, že mnoho štěstí jim to nepřineslo. Kdyby se místo toho věnovali kultivaci ducha vlastního národa, byli by na tom lépe. To je ale jen můj soukromý názor.
Pohyby národů si v minulosti neudělaly dobrou reklamu tím, že se národy navzájem plenily a vyvražďovaly, ale to bylo v dobách, kdy se ještě nebyly národy schopny efektivně domluvit. Neměli internet, počítače, překladače, kalkulátory, simulátory, satelity a 5D mapy. Dnes to vše mají a stejně dál sedí na místě, i když už ne tolik, leckteré národy to pochopily a daly se do pohybu.
Z tohoto titulu mne napadá, že bojovat o území jako o vlastenecký poklad nemá smysl a nikomu to nepřinese žádné štěstí, protože na území se duch žádného národa nenachází, srdce vlasti je v lidech, a ne v hlíně. Tak to prostě je a proto se také boj Ukrajinců za vlast jeví tak útrpný a nekonečný a není v něm cítit vnitřní pokrok. Jestliže Ukrajinci bojují za území, přitom ducha svého národa dokázali ochránit, bojují tak nějak úplně planě a zbytečně za něco, co nemá skutečnou vlasteneckou hodnotu. Pokud tedy nezahrneme do ducha ukrajinského národa zavilou neústupnost a tvrdou palici, která si stojí za svým stůj, co stůj. To je to dost možná to pravé jádro ukrajinského vlastenectví, za které se bojuje.
Otázka je, jestli kvůli tomu, aby si to dokázali, musí do svého vlasteneckého boje za svou národní povahu Ukrajinci tahat celý svět. Ale asi ano, protože to nejspíš také patří do jejich povahy, když se jim něco nedaří, zatáhnout do toho celé široké okolí. Každý jsme nějaký, že. Neříkám, že není dobré Ukrajincům pomoci, to určitě ano, ale všeho moc škodí. Nejlepší je pomáhat jim právě s těmi částmi jejich národní povahy, které jsou nejlepší, a to je jejich ochota pomáhat a přiložit ruku k dílu. Za to si zaslouží pozornost.
Čechům bych například v boji za jejich národní povahu nepomáhala. Spíš naopak, když už bych za něco bojovala, tak za to, aby se ta česká vlast, ten duch češství, od základu proměnil. No vezměte si to sami, Češi jako lidé neustále si hrající na malinké, závidící osobnost a úspěchy, radující se ze zlodějin a škodolibostí, šikovní a mazaní, ale charakterově nestálí… Cožpak to je nějaký domov, nějaká vlast, za kterou stojí za to bojovat? Tak to ani omylem. To by museli být Češi jiní kádři, aby stálo za to se za jejich jádro bít. České jádro je ale prohnilé a nenávistné a to, že mají Češi své území, je asi to poslední, co je drží pohromadě. A mnoho národů je na tom podobně a proto se svého území tak drží jako vosa na bonbónu.
Ale představte si Čechy v zahraničí. To určitě všichni znáte. Neznáte asi ale všichni kontakt s nimi jinde než na dovolené. Moje opakovaná zkušenost s Čechy v zahraničí je ta, že se kolem vás hrozně rádi semknou ze strachu z okolního prostředí a pokud se jim aktivně nevyhýbáte, lepí se na vás jako smůla. Rádi vám pomohou, ale mají pak pocit, že vám můžou kontrolovat život a hodnotit, jestli se chováte podle jejich očekávání. A pak, když zjistí, že nejste jako oni, začnou se vás pokoušet lynčovat. Tak to je prosím duch Česka a české vlasti.
Ale zkuste si to představit, kdyby se takové národy přesunuly. Například Češi by se vyměnili třeba se Švédy, a ti by se usídlili například v Itálii. Tak to by Češi najednou byli v té rozlehlé končině plné sněhu docela ztracení, nejspíš by se nalepili na jedno dvě centra a odtud by podnikali společné výpravy do okolí. Švédi by se v Itálii asi zbláznili a začali by se mezi sebou mlátit, protože z toho věčného vedra by jim ruply nervy. A tak dále. Představte si třeba Francouze v Rumunsku a Rumuny v Anglii. To by se najednou projevily duchové národů.
Vlastenectví zkrátka není a nemůže být žádný boj za nějakou nemovitost, za domovskou hroudu. Je to sice hezké, když to někdo někde zná a má k tomu nějaký sentiment, o jeho charakteru a vnitřních vlastnostech to ale nic nevypovídá. Spíš to vypadá, že národy ztratily přizpůsobivost a šmrnc, a proto chtějí sedět na místě a pak se hrozně diví, že je válcují jiné národy, které se chtějí přesouvat. Takové národy ale mají výhodu přizpůsobivosti a svěžejšího cestovního ducha, a tak mají také nad národy usazenými na místě duchovní převahu. S tím nic nenaděláte.
