Článek
Moje dcera toužila letět letadlem, a tak jsem se rozhodla, že je ten správný čas jí přání splnit. Volba padla na Amsterdam, hlavní město Nizozemí. Vždy jsem se tam chtěla podívat a představa toho úžasného velkoměsta a jeho památek mě velmi lákala. To jsem ještě netušila, že z těch památek skoro nic neuvidíme.
Výlet to byl víkendový. V sobotu ráno letadlem tam, v neděli odpoledne zase nazpátek. Času tedy moc nebylo, ale nám to tehdy stačilo. V sobotu ráno jsme v pořádku dorazily do Amsterdamu a hned jsem se těšily, jak si prohlédneme město. Byla jsem vybavena turistickou mapou, ale protože já a mapa nejsme zrovna přátelé, brzy jsme se s dcerou ocitly neznámo kde. Všude byly obchody a výlohy s předměty na které má třináctileté děvče ještě čas. Kolem byly červené lucerny, ale to jsem si všimla až později. Moje dcera zřejmě nemohla pochopit, kde to jsme, protože její otázka: ‚Kam jsi mě to, mami, proboha vzala?‘ jen umocnila zmatek, který jsem cítila i já. Sama jsem nevěděla. Po zhruba dvou hodinách hledání se mi jakousi šťastnou náhodou podařilo najít Královský palác, který jsem chtěla vidět. Bohužel má dcera byla jiného názoru a ačkoliv jinak bych tak snadno neustoupila, tentokrát jsem byla tak unavená, že jsme z prohlídky odcházely po deseti minutách. Hlídač, který hlídal vchod, nemohl pochopit, proč odcházíme tak brzy.
Nějakým zázračným způsobem jsem podle mapy dokázala najít místo, odkud nám odjížděl autobus do hotelu. Po přihlášení na recepci jsem dostala kartu od pokoje a zamířila jsem tedy spokojeně do výtahu, který nás měl dovézt do našeho patra. Bohužel jsem s kartou neuměla zacházet, takže když jsme s dcerou nastoupily do výtahu, bylo nutné kartu nějak přiložit. Bez ní výtah nejel. Než jsem však přišla na to jak, ve výtahu zhaslo světlo a nešel žádným způsobem otevřít. Stály jsme tam obě ve tmě a čekaly až někdo výtah zavolá. Když nás za pár minut vysvobodil další turista, koukal na nás velmi nechápavě. Ani se mu nedivím. Asi bych se divila stejně, kdyby se přede mnou otevřely dveře výtahu a tam ve tmě stály dvě osoby. Za celý pobyt jsme už do výtahu nenastoupily a raději jsme chodily po schodech.
Když jsme dorazily k našemu pokoji, otevřít ho kartou se nám podařilo až za několik minut. Chtěla jsem si dát sprchu, protože jsem byla unavená, ale nepodařilo se mi přepnout sprchu, takže jsem místo toho napustila vanu. Cítila jsem se asi stejně, jako se cítí člověk z pralesa poprvé ve městě. Zvláště když jsem musela jít poprosit na recepci o výměnu karty, protože jsem nebyla schopná s ní otevírat dveře pokoje. Chudák recepční se omlouvala.. Kdyby jen věděla, že ani s tou novou kartou se mi dveře nepodařilo otevřít. . Díky bohu, že šel kolem číšník, protože bez něj bychom asi spaly na chodbě.
Druhý den jsme naštěstí stihly ještě okružní jízdu lodí. Sice si z ní pamatuji hlavně protivnou náladu své pubertální dcery, ale ani ta mi nemohla zkazit příjemnou projížďku. Nezbytné nákupy suvenýrů, které poté následovaly, nás popravdě bavily asi nejvíce z celého výletu. Takže když to celé shrnu, viděly jsme spoustu výloh s erotickými suvenýry, Královský palác (minimálně jeho vchod a chodbu) a zdálky muzeum, které jsem chtěla navštívit. A tak doufám, že se jednoho dne vrátím a konečně uvidím to, co jsem tenkrát nestihla.
