Článek
Bylo mi právě patnáct let, když jsem pocítila tu ohromnou touhu, mít nového mazlíčka. Netradičního, takového, kterého jen tak někdo nemá. Někdo tam nahoře zřejmě vyslyšel mé přání, protože to trvalo jen pár dní a já jsem ho našla.
Šla jsem zrovna na praxi, když jsem míjela statný strom. Přímo pod ním, seděl malý ptáček. Při bližším ohledání jsem zjistila, že je to mládě holuba. Pípalo a poskakovalo a jeho maminka v dohledu nebyla. Nechtěla jsem ho brát, protože to ani nešlo, ale řekla jsem si, že ho tam rozhodně umřít nenechám a pokud tam bude, až se budu vracet, vezmu ho domů. Neměla jsem v té době tušení, zda je jeho máma poblíž a krmí ho nebo ne. Každopádně na rušné ulici, kde chodilo spousta lidí se psy a jezdila tam auta, nebylo pro mládě bezpečné zůstat dole pod stromem.
Jako kdyby mi vesmír opravdu poslal tohohle netradičního mazlíčka přímo pro mě, protože když jsem se vracela domů, stále ještě tam čekal. Vzala jsem ho tedy s sebou a protože jsme měli dům na venkově, měl hned od začátku svobodu. Hnízdo bylo v chlévě a když se holoubek naučil létat, mohl letět, kam jen chtěl. Nazvala jsem ho Saša, protože mi přišlo, že to jméno je neutrální, protože jsem nevěděla, zda je to samec nebo samice. Sašu prohlédl známý zvěrolékař, abychom věděli, že je holub zdráv. Stále jsem říkala, že je to samec, ale o nějakou dobu později se ukázalo, že je to samice. Snesla totiž vejce a to, jak jistě uznáte, byl nezvratný důkaz, že je to skutečně holubí slečna. Tím, že Saša měla svoji svobodu již od mala, naučila se vracet domů, kde na ni vždy čekala miska se zrním nebo něčím podobně lahodným. Slyšela na jméno a její oblíbené místo bylo na vnějším parapetu na okně, kde nám ráda bubnovala zobákem do skla, aby na sebe upoutala pozornost. Myslela jsem si, že holubi nejsou moc chytří (jak by také mohli s tak malým mozečkem), ale opak byl pravdou. Saša byla chytrá, dokázala si mě totiž omotat kolem svého zobáku. Když jsem šla s přáteli ven, létala na dráty elektrického vedení, kde na mě čekala před jejich domem, aby se ke mě připojila na zpáteční cestě. Neustále jsem udivovala lidi ve vesnici tím, že když jsem zavolala její jméno, Saša přilétla a sedla si mi na ruku. Poklepala-li jsem na hlavu, přistála právě tam. Jednou se mnou šla z vedlejšího města tak, že mi celou cestu seděla na hlavě. Sousedka, která nás takto viděla, byla hodně zaskočená. Když Saša chtěla, abych ji hladila, strkala mne svým zobákem do rukou, až jsem jí splnila, co požadovala. Našeho psa, což byla fena vlčáka, si omotala kolem svého zobáku také. Fenka, která zakousla nejen naše slepice, ale lovila i myši, se neodvážila Saše zkřivit ani pírko. Obrázek, který se mi často naskýtal, byl ten, že jsem otevřela dveře ven z domu a na prahu ležela naše Brita a na ní si pochodovala Saša.
Už nikdy jsem žádné zvíře neměla tolik ráda, jako právě ji. Bohužel její život skončil zřejmě tak, že ji pronásledovalo hejno ptáků (což viděl můj otec) a já už jsem našla jen hromádku peří. Nevím přesně, co se stalo, pořád můžu doufat, že nakonec s nimi prostě jen odlétla. Kéž by.
