Článek
Bylo mi šestnáct let a při studiu jsem si zároveň tak trochu potřebovala něco přivydělat. Chodila jsem tedy na brigádu na pole. Ano, dřela jsem tam celkem slušně a za peníze, které by se dnes zdály dost směšné, ale já byla vděčná za každou korunu.
Pomáhala jsem společně s kamarádkou vyštipovat rajčata, okurky, sbírat cibuli, přebírat mrkev apod. Věnovala jsem brigádě všechny víkendy a také prázdniny, protože jsem si chtěla nakoupit nějaké oblečení a další věci. Pamatuji se, jak jsem si chtěla koupit stříbrný náramek na ruku a ve zlatnictví, kde jsem si ho vybírala mě uvítala dobře oblečená a upravená dáma. Potajmu se dívala na mé ruce zničené od hlíny a zřejmě přemýšlela, zda opravdu mám na náramek peníze. Měla jsem, právě díky dřině na poli.
Již jsem na poli pracovala rok, když jsme měli sklízet zeleninu, kterou jsem do té doby nějak zvlášť neznala, protože jsme ji doma nepoužívali. Jednalo se o Pastinák setý. Kdo nezná pastinák, připomíná tvarem mrkev a barvou petržel. Chuť je také podobná a dává se do polévek či do koření. Je to zelenina plná vitamínů a minerálů a zatím to zní dobře, že? Jenže málokdo ví o jeho skryté stránce. Je totiž nebezpečný. V kombinaci se slunečním zářením může způsobit popáleniny, a to ne zrovna malé.
Nikdo z nás brigádníků zřejmě o nebezpečí nevěděl a majitel pole buď také ne, nebo mu to bylo jedno. Vzhledem k tomu, že jsem netušila, co by se mohlo stát při jeho sklizni, měla jsem na sobě tričko s krátkým rukávem a kraťasy. Bylo totiž vedro. Moje kamarádka, která sklízela se mnou, měla taktéž krátké rukávy a kalhoty.
Sklizeň proběhla v pořádku, pastinák jsme naložili na vůz a pokojně jsme se rozešli domů. Bohužel k ránu druhého dne mě začaly svědit ruce, nohy a také obličej. Svědění přešlo v pálení a velkou bolest. Ruce mi hořely, nohy naštěstí méně a obličej také nebyl tak zasažen. Byl víkend, ale do práce jsem již nešla, protože práce byla hotová a zůstala jsem tak doma. Celý den jsem prožila v bolestech a viděla jsem, jak mi všude vyskakují puchýře. Byly to spáleniny. Měla jsem jimi poseté ruce, částečně i nohy a několik se jich objevilo i na obličeji.
Psala jsem kamarádce, co se mi stalo a zjistila jsem, že je na tom stejně. Druhý den ráno jsem místo do školy zamířila ke svému lékaři. Nikdy nic podobného za svou dlouhou praxi neviděl, a to mu bylo přes sedmdesát let. Volal do nemocnice, aby se poradil, co mi má dát na ty puchýře. Bohužel mu někdo zřejmě poradil, aby je zkusil propíchnout, což nebyl nejlepší nápad. Zjistil to brzy sám, když si všiml, že jsem u toho začala omdlévat. Nechal tedy marného propichování snad stovek puchýřů a předepsal mi raději žlutý pudr. Ruce mi ovázal gázou a já jsem byla ráda, když mě v autobuse cestou domů, pustili sednout. Asi bych po provedeném ošetření nezvládla stát. Doma jsem poctivě mazala puchýře žlutou mastí a mé pyžamo, postel a oblečení se změnily k nepoznání.
Po týdnu, kdy puchýře začaly mizet, jsem se odvážila do školy. Bohužel bylo zrovna ten den focení, a tak jsem spolužákům zkazila fotku svými puchýři, které ještě stále zářily na obličeji. Jedna spolužačka mi ještě ten den přiznala, že si všichni mysleli, že mám AIDS, prý se projevuje podobně. Tak byla asi hodně ráda, když jsem jí vysvětlila, že ne a že se mě proto nemusí stranit, neboť jim nic nehrozí. Všichni si oddechli a konečně se se mnou začali opět normálně bavit.
Puchýře postupně mizely, ale bohužel fleky po nich zůstaly. Červené fleky, které mi rozhodně nesloužily k větší kráse, se mi vážně nelíbily. Má kamarádka měla stejný problém, a tak jsme obě zašly k dermatologovi. Jeho závěr byl jasný. Jednalo se prý pouze o kosmetický problém, který časem zmizí, ale nesmíme svou kůži vystavovat slunci. To se těžko řekne, když zrovna bylo parné léto, ale nedalo se nic dělat. Nosit rolák či svetr s dlouhým rukávem a dlouhé kalhoty, když bylo třicet stupňů, nebylo nic příjemného. Zvládly jsme to. Celé léto jsme chodily zahalené jako cudné panny a doufaly, že fleky brzy zmizí. Zmizely. Jen to trvalo pár dalších let. Na pole jsem se již nevrátila a pastinák jsem od té doby rozhodně nejedla. Asi z něj mám trochu fobii.
Stalo se vám něco podobného? Podělte se o své zkušenosti v diskuzi pod článkem.
