Článek
Když jsem byla malá, měli jsme chalupu na venkově. Léta jsme tam trávili víkendy i prázdniny. Moc ráda jsem tam jezdila, a tak když jsem vyrostla, začala jsem toužit po domečku na venkově. Vlivem okolností mi trvalo docela dlouho než se mi přání splnilo. Do té doby jsem bydlela ve městě, pár let v Praze a pak znovu ve svém rodném městě. Byla jsem zvyklá na veškerý komfort, který město nabízí. Restaurace za rohem, kino a velký obchodní dům takřka naproti a možnost práce hned u nosu. Každopádně mé přání přetrvávalo a já jsem tajně toužila ráno vstávat do zpěvu ptáků, snídat na zahrádce a pěstovat si vlastní ovoce a zeleninu.
Přání se mi splnilo až když jsem potkala svého přítele a společně jsme se, po pár letech, přestěhovali na vesnici. Je to přesně to místo, kde lišky dávají dobrou noc (první rok jsem tu skutečně zahlédla lišku), kde v noci pobíhají srnky a zajíci mezi domy a kde se nic neděje. Vůbec nic. Žádný obchod, lékař, jen maličký úřad, kde bývají jen sporadicky. Vše důležité je ve vedlejším městě a vše ještě důležitější je zase o kus dál.
Rekonstrukce proběhla rychlým tempem, protože bylo potřeba se rychle přestěhovat (platit hypotéku a dva nájmy není zrovna lehké), takže jsme vcelku brzy bydleli. Nebylo doděláno spousta věcí, koupelna byla neobložená (stále ještě úplně není), byla zde jen omítka místo malby a další a další nedodělávky.
Navíc jsem zažila kulturní šok. Tak jak jsem se těšila na venkov, tak jsem najednou postrádala město. Do obchodu se muselo dojet autem, k lékaři jsem jezdila skoro hodinu daleko a neměla jsem tu rodiče ani kamarády.
Najít práci bylo celkem těžké, protože skloubit malé dítě s prací na plný úvazek je těžké. Ještě těžší je to ovšem, když nemáte hlídání. Byla jsem tedy sociálně izolovaná. Navíc jsem sice měla řidičský průkaz, ale od doby, kdy jsem ho dostala, jsem prakticky neřídila. Než jsem se odstěhovala, zaplatila jsem si navíc hodiny autoškoly, ale když jsem měla řídit sama bez instruktora, dostala jsem strach. Řídila jsem jen do vedlejšího městečka a nikam dál. Trvalo mi snad půl roku než jsem se odvážila jet o kousek dál, ale díky tomu jsem si už dokázala to nejpotřebnější obstarat a zařídit.
Sociální izolace však byla pro mne největší výzvou. Pár sousedů kolem nás se sice tvářilo mile a snažili se nám pomoci, ale nic není tak horké, jak to vypadá. Brzy se začaly šířit klepy a my jsme zjistili, že tady v té vesnici je lepší žít tak, abyste ostatním nebyli moc na očích. Bohužel. Moje představa o jedné velké komunitě padla a přišla tvrdá rána na zem. Pomoci od sousedů ubylo, řečí přibylo. A to nejsme nějací problémoví lidé, to vůbec. Jenže kdo chce, pomlouvá kde může. Toho jsme se zúčastnit nechtěli, takže jsme nakonec zůstali v kontaktu s pár sousedy, kteří byli rozumní a kteří už dávno poznali, že tady je lepší nebýt vidět.
Přišla první zima a první mrazy. Já, člověk, kterému je zima i když ostatní se potí, jsem pocítila tvrdou srážku s realitou venkova. Sice jsme měli podlahové topení, ale bohužel se hodiny s elektřinou otáčely takovým způsobem, že jsme museli ubrat. Zima číhala ze všech koutů a nebýt kamen, kterými jsme topili od rána do večera, nevím jak by to dopadlo. Do ložnice, kde kamna nebyla jsme koupili přímotop a to také něco stálo. Za první zimu jsme měli nedoplatek na elektřinu zhruba sedmdesát tisíc korun! A to jsme přímotop pouštěli před spaním, pak chvíli v noci, aby v místnosti nebylo třináct stupňů, jako by bylo bez něj. Podlahové topení jelo na málo a mě byla pořád zima. Hrozný vstup do venkovského života.
Marně jsem vzpomínala na vytopený byt, na možnost nakoupit si hned vedle a na trochu povyražení, které město nabízí. Chybělo mi vše o co jsem přišla. Měla jsem z toho deprese a přemýšlela, že to tu asi nevydržím. Také jsem pěkně přibrala, protože chodit se tu v zimě nedalo, vše bylo namrzlé a posilovna tu není.
Pak se stal zázrak. Postupně jsem se seznámila s lidmi jinde, dostala jsem brigádu a přišlo teplo. Začali jsme jezdit na blízkou přehradu se koupat a já jsem konečně mohla snídat venku, jak jsem si vysnila. Na jaře, v létě a na podzim je tu krásně.. Jen ta zima bývá horší, ale dívat se do ohně, který praská v kamnech, mi to vynahradí. Ale jsem tu už třetím rokem a za město bych už neměnila. Mám svou vlastní zeleninu a ovoce, všude kvetou květiny a brzy se budeme zase jezdit koupat.
Pokud přemýšlíte o domě na venkově, počítejte s tím, že to nemusí být hned vše růžové, ale až si zvyknete, tak to vážně stojí za to.
