Článek
Příběh digitalizace stavebního řízení má svoji jednoduchou verzi. Ivan Bartoš nezvládl velký IT projekt, spustil nefunkční systém, ochromil stavební úřady a premiéru Petru Fialovi nezbylo nic jiného než ho odvolat. Hotovo. Viník nalezen, potrestán a můžeme jít dál.
Realita je poněkud méně pohodlná.
Stavební úřady byly dlouhé roky závislé na několika soukromých dodavatelích. Dominantní postavení měla společnost VITA Software, jejíž program používalo přibližně 85 % úřadů. Data sice patřila městům a obcím, klíč k jejich používání ale držel dodavatel. Klasický vendor lock-in. Zákazník teoreticky může kdykoliv odejít… jen to pro něj bude velmi drahé.
Chyba první: Bartoš původní projekt digitalizace připravovaný za téměř dvě miliardy korun zrušil a rozhodl se vytvořit podstatně levnější centrální systém. Tím současně řekl zavedeným dodavatelům, že jejich programy už stát pro nová stavební řízení nebude potřebovat. Dosavadní penězovod měl skončit, systém se měl centralizovat a celý proces zlevnit. Nechtěl jim automaticky zaplatit ani za to, aby se stát ze starých systémů dostal ven. Bídák.
MMR tehdy tvrdilo, že VITA požadovala 600 000 Kč za převedení dat z každého stavebního úřadu. Dohromady tak po Bartošovi chtěla 360 milionů korun. Firma později namítala, že výsledná částka by nedosáhla ani desetiny, současně ale úředníky vyzývala, aby i nová řízení dál zpracovávali v jejím programu.
Majitel společnosti pak Bartošovi napsal, že kdyby se s firmou dohodl, „měl by klid“. Což je věta, která v českém prostředí působí téměř uklidňujícím dojmem.
Bartoš se nedohodl. A klid neměl. Vůbec žádný.
Chyba druhá: Bartoš se při změně celého systému vydal velmi riskantní cestou. Zrušil předchozí soutěže a změnil celou koncepci. Jenže jeho ministerstvo chybovalo při zadávání nových zakázek. A když se pokoušíte obejít firmy, které se ve státních tendrech pohybují dlouhé roky, je každá taková chyba malým dárkem. A jak se ukázalo, pořádným.
Zakázku napadla malá společnost System Servis, která nechtěla prozradit, s jakými partnery by tak rozsáhlý projekt realizovala. ÚOHS následně zasáhl a vývoj nabral několikaměsíční zpoždění. Zavedení dodavatelé a zástupci IT byznysu přitom měli velmi konkrétní důvod, proč si přát, aby Bartošovo levnější řešení neuspělo. Nemuseli páchat nic nezákonného – stačilo využít chyby.
Bartoš měl teoreticky na přípravu celého projektu přibližně dva a půl roku, ale po změně koncepce, neúspěšném tendru a zásazích ÚOHS začal samotný vývoj klíčového systému až v listopadu 2023. Dodavatel tak dostal na verzi spuštěnou 1. července necelých osm měsíců. Navíc podle společnosti InQool šlo pouze o meziverzi; všechny objednané funkce měly být hotové až na konci roku 2024.
Chyba třetí: Bartoš považoval zákonný termín za neměnný. Odklad by vyžadoval změnu zákona a mohl ohrozit evropské peníze, proto k 1. červenci spustil alespoň smluvenou meziverzi. Přistupoval k projektu jako člověk z IT: termín je daný, systém se spustí a nedostatky se opraví za provozu. Jenže v politice lze změnit i zákon. Zkušenější politik by si včas vyjednal odklad, přechodné období nebo alespoň společnou odpovědnost celé vlády. Bartoš neudělal ani jedno a riziko vzal celé na sebe.
Chyběly hotové postupy, kvalitní šablony, automatické doplňování osob a parcel, rozdělovníky i funkční propojení se spisovými službami. V novém systému navíc chyběla starší data stavebních úřadů. Ta nepatřila společnosti VITA ani jiným dodavatelům, ale veřejné správě. A veřejná správa si ve smlouvách nezajistila jejich snadný a levný převod.
Ani údaje, které úředník vložil přímo do nového řízení, se navíc automaticky nepropsaly do vytvářených dokumentů. Místo několika kliknutí tak někdy dostal prázdné okno a všechno vypisoval znovu. Práce na několik minut se mohla protáhnout na hodinu.
Nebyly to drobné chyby, které má po spuštění každý nový systém. Bartoš není nevinný hrdina, kterému záhadná ruka vypnula dokonale připravenou digitalizaci. Svými rozhodnutími, chybami a naivitou k výsledku přispěl. Současně ale jeho odpůrci využili každou procesní slabinu… vláda jej nechala dojít až na kraj srázu. A skočit.
Podobný průšvih přitom český stát nezažíval poprvé. Když se v roce 2012 měnil systém výplaty dávek na úřadech práce, nové programy se testovaly za ostrého provozu, úředníci sahali po tužce a papíru a část původního softwaru se nakonec musela vrátit. Někteří lidé dostali dávky pozdě, jiní dokonce dvakrát. Systém se ladil dlouhé měsíce, ale kvůli jeho nepovedenému spuštění ministerská hlava nepadla.
Zde to ale bylo jinak. Když se systém nezačal dostatečně rychle zlepšovat, premiér jej už v září odvolal.
A najednou se stal malý zázrak. Co nebylo možné před Bartošovým odvoláním, šlo najednou poměrně snadno.
Vláda změnila zákon a zavedla takzvaný bypass. Stavební úřady díky němu mohly znovu používat původní komerční programy, které se pouze napojily na centrální systém. Jako první byla připravena právě VITA. Na jaře 2025 už její řešení využívaly stovky stavebních úřadů.
Je fér dodat, že určitou formu propojení začalo připravovat už Bartošovo ministerstvo. Po jeho odvolání se však z nouzového kroku stal oficiální dlouhodobý režim. Další zásadní rozvoj Bartošova systému vláda zastavila a původní dodavatele… pustila zpět.
Výsledek je vlastně dokonale český. Ministr vlády se pokusil stát zbavit závislosti na několika soukromých dodavatelích a ušetřit peníze. Ale udělal při tom chyby a byl odvolán. A pak stejná vláda změnila pravidla a vrátila do hry společnosti, které inkasují z veřejných rozpočtů stovky milionů. Tedy z daní českých občanů.
Jaký je tedy konec pohádky o nebojácném Bartošovi? Prohrál a v očích veřejnosti se z něj stal neschopný ňouma. Stát se nevymanil ze závislosti a občané nedostali rychlejší stavební řízení. Zato zavedení dodavatelé získali zpět svůj lukrativní byznys.
