Česko-německé smíření? SPD ho odmítá a ANO mlčí. Takhle vypadá Babišova koalice zevnitř

6. května 2026 se Andrej Babiš postavil před kamery a řekl, že sjezd sudetských Němců v Brně „není šťastná záležitost“ a že se ho nikdo z vlády nezúčastní. Znělo to skoro smířlivě, dokud člověk nepřečetl, co ve stejný den předložila jeho koalice v Poslanecké sněmovně: návrh usnesení, aby parlament s konáním 76. Sudetoněmeckého sněmu na českém území nesouhlasil a vyzval organizátory, ať od akce upustí. ANO, SPD, Motoristé, společný podpis, společný směr. Rozdíl je jen v hlasitosti. A právě ten rozdíl je klíčem k tomu, jak tahle koalice funguje.

SPD nasadila registr, který zná každý, kdo sleduje českou politiku posledních let. Šéf poslaneckého klubu Radim Fiala v debatě obvinil opozici, že „do krve hájila zájmy landsmanšaftu místo lidí, kteří umřeli v koncentrácích“. Smíření se tu neodmítá jako diplomatická chyba nebo špatné načasování. Odmítá se jako zrada. Kdo chce dialog, stojí na straně viníků. Kdo chce sjezd, pohrdá mrtvými.

ANO volí jiný slovník, ale míří stejným směrem. Předsedkyně klubu Taťána Malá mluvila o „nevhodné době“ a „otevírání ran“. Premiér Babiš zdůraznil, že nechce zatížit vztahy s Německem, strategickým a ekonomicky nejdůležitějším partnerem. Jenže v dohledatelných zdrojích neexistuje jediný výrok, kterým by se ANO od nejostřejší rétoriky SPD veřejně distancovalo. Ani věta. Ani náznak. Koaliční návrh zůstává společný a ANO jej neodmítlo.

Nejde o programový spor dvou stran. Jde o rozdělení rolí. SPD mobilizuje, ANO tlumí tón, aniž by brzdilo směr. Výsledek je tentýž: stát, který třicet let budoval infrastrukturu smíření, se má oficiálně postavit proti tomu, aby se výroční setkání sudetských Němců vůbec konalo na jeho území.

Aby bylo jasné, co je v sázce: Česko-německá deklarace z 21. ledna 1997 v bodě IV říká, že obě strany nebudou své vztahy zatěžovat politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti. Bod VIII vytvořil Česko-německé diskusní fórum, ne jako gesto, ale jako instituci. Ještě v říjnu 2025 jednal tehdejší ministr Mikuláš Bek v Mnichově s předsedou Sudetoněmeckého krajanského sdružení Berndem Posseltem a ocenil „citlivé zprostředkování dějin s důrazem na dialog“. To bylo před sedmi měsíci. Jiná vláda, jiný svět.

A samo sdružení? To prošlo proměnou, kterou česká koaliční rétorika systematicky ignoruje. V zásadním prohlášení z února 2015 SL uznalo „spoluzodpovědnost“ za perzekuci a vraždění Čechů, sudetských Němců pronásledovaných nacisty i za holocaust v českých zemích. Platné stanovy z roku 2021 už neobsahují explicitní majetkový restituční program, jazyk o právu na domovinu a sebeurčení tam zůstává, ale kontext se posunul od konfrontace k partnerství. Podle textu samotného sdružení se Posselt po vystoupení Beka v roce 2024 omluvil za podíl sudetských Němců na nacismu.

Brno tuto proměnu reflektuje. Materiál pro zastupitelstvo z dubna 2026 bere na vědomí omluvy SL za zločiny nacionálního socialismu, respektování Benešových dekretů i připravenost k dialogu. Město dalo spolku Meeting Brno víceletou dotaci devíti milionů korun na roky 2025–2027. Program festivalu počítá s pietním aktem na 5. nástupišti za účasti vedení SL a takzvaných Wintonových dětí, symbol, který propojuje paměť holocaustu s tématem poválečného odsunu a dává smíření konkrétní tvář, ne jen diplomatickou frázi.

Koalice tohle všechno ví. A přesto předkládá usnesení, které celou tuto architekturu označuje za nežádoucí.

Tady je jádro věci. Koalice neřeší minulost jako historický problém. Řeší ji jako nástroj vnitropolitické disciplíny. Kdo nepřistoupí na nacionalistický rámec, je snadno vytlačen do role „obhájce landsmanšaftu“. Stačí se podívat na Fialovu formulaci: kdo hájí dialog, hájí prý zájmy sdružení „místo lidí, kteří umřeli v koncentrácích“. To není argument. To je past. A je nastavená dovnitř české politiky, ne směrem k Německu.

Ministr zahraničí Petr Macinka to v rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine Zeitung potvrdil, byť nechtěně. Mluvil o „velmi nešťastné situaci“, o silném domácím tlaku a o tom, že Posselt podcenil reakci české společnosti. Jenže kdo tu společnost mobilizuje? Kdo z ní dělá monolitní blok odmítající smíření? Právě koalice, jejíž součástí Macinka je.

Západoevropské srovnání je poučné. Francie po osvobození šla cestou poválečných čistek, ale s důrazem na důkazy a právní procedury. Dánsko se ještě před koncem války připravovalo na právní vyrovnání, aby zabránilo lynčům. Belgie vedla soudní stíhání kolaborantů v právním rámci. Československý případ nesl navíc logiku hromadného odsunu a kolektivního postihu, a právě proto vyžaduje víc dialogu, ne méně. Postoloprtský masakr, při němž byly podle Paměti národa nalezeny ostatky 763 lidí a odhady mluví o nejméně dvou tisících obětí, nebyl „spravedlivou odplatou“. Byl zločinem, který zůstal z větší části nepotrestán. Uznat to neznamená zrazovat české dějiny. Znamená to brát je vážně.

Oficiální stránka 76. Sudetoněmeckého sněmu v Brně sama výslovně spojuje akci s varováním před kolektivistickými ideologiemi, především nacionalismem. Je v tom krutá ironie: organizátoři varují před tím, co česká koalice právě předvádí.

Babišova koalice nevytvořila téma z ničeho. Spor o poválečnou paměť tu je dekády. Vytvořila ale něco horšího: obrátila dosavadní smiřovací infrastrukturu proti ní samé. Z dialogu udělala slabost, z omluvy podezření, z občanské iniciativy politický terč. A ANO to celé kryje tím nejpohodlnějším způsobem, mlčením k tomu, co říká jeho koaliční partner, zatímco podepisuje totéž usnesení.

Ptát se, jestli ANO se SPD ideově souhlasí v historickém výkladu, je špatná otázka. Správná otázka zní: záleží na tom vůbec? Politický výsledek je identický bez ohledu na to, jestli Babiš věří v „spravedlivou odplatu“, nebo jen nechce riskovat koaliční krizi kvůli sudetským Němcům. Usnesení je společné. Vláda na sjezd nepojede. Sněmovna má říct ne. Jestli to jeden říká s pěstí a druhý s pokrčením ramen, je rozdíl stylistický, ne politický.

A přesně tak vypadá Babišova koalice zevnitř: ne jako spojenectví přesvědčení, ale jako mechanismus vzájemného krytí. SPD dodává emocionální palivo, ANO dodává parlamentní většinu, Motoristé dodávají ticho. Kdo z tohoto kruhu vystoupí, stane se terčem. Kdo v něm zůstane, nemusí nic vysvětlovat. Třicet let česko-německého dialogu je v tomto uspořádání jen vedlejší škoda, a právě to by mělo znepokojovat víc než cokoli, co zazní na brněnském sjezdu.