Článek
Trpělivost? Tu jsme nechali v garáži
Nedávno jsem čekala, až vyjede autobus ze zastávky. Úplně běžná věc, kterou nás učili v autoškole jako projev základní lidské ohleduplnosti. Jenže řidič za mnou měl jiný názor. Netrvalo to ani tři vteřiny a ozval se nepříčetný klakson. Ten tón, ve kterém jasně slyšíte agresi a pohrdání. To je dnešní realita. Lidé jsou tak vystresovaní, že je pro ně pětivteřinové zdržení důvodem k tomu, aby vás zasypali vlnou agrese.
Dálnice jako bojiště o každý metr
Možná to znáte taky. Najíždíte na dálnici, snažíte se v připojovacím pruhu nabrat rychlost, ale řidiči v průběžném pruhu jako by se zapřísáhli, že vás před sebe nepustí. Naschvál zrychlují nebo jedou v těsném závěsu, jen aby vám „neudělali okno“. Přitom by stačilo tak málo – buď na vteřinu sundat nohu z plynu, nebo, pokud je to bezpečné, uhnout do levého pruhu. Místo toho vás často nechají dojet až na samý konec pruhu, kde musíte skoro zastavit, což je v dálniční rychlosti recept na katastrofu.
A pak jsou tu „piloti“, pro které je dálnice závodní dráhou. Ti, co se vám v levém pruhu přilepí na kufr tak těsně, že nevidíte ani jejich světla, a agresivně vás vyblikávají, i když nemáte kam uhnout. Proč? Protože oni jedou svých „dvě stě“ a zbytek světa je jen překážka. Hazardují nejen se sebou, ale i s rodinami v autech kolem nich kvůli iluzi, že ušetří pár minut času.
Strach na krajnici a semafory jako ozdoba
Ještě děsivější je ale návrat z krajnice. Představte si, že stojíte v odstavném pruhu po banální opravě defektu. Potřebujete se rozjet a bezpečně vplynout do provozu, kde kolem vás létají auta stotřicítkou. Blikáte, prosíte očima, ale kolem projíždí nekonečná kolona řidičů, kteří se dívají jinam. Nikdo neuhne, nikdo neubere. Jako byste pro ně byli neviditelný kus šrotu, a ne člověk, který se jen potřebuje bezpečně vrátit domů ke své rodině. Ta naprostá absence empatie v situaci, kdy jde o vteřiny a centimetry, mě naprosto fascinuje.
Podobná džungle panuje i ve městech. Všimli jste si toho taky? Semafory jako by pro mnohé byly jen nezávazným doporučením. Jízda na červenou se stává nebezpečným standardem. „Vždyť to ještě stihnu,“ říká si řidič, zatímco ohrožuje chodce nebo auta v druhém směru. O nedávání přednosti ani nemluvím. Pravidla jako by platila jen pro někoho, zatímco ostatní si na silnici vynucují právo silnějšího.
Kam se poděla lidskost?
Nejvíc mě fascinuje ta proměna. Ten stejný člověk, který by vás v obchodě možná pustil ve frontě před sebe, se za volantem mění v bezohledné monstrum schované v anonymitě plechové krabice. Auto nám dává pocit moci, ale zapomínáme, že na těch silnicích nejsme sami. Každý někam spěchá, každý má své povinnosti, ale stojí to za ty zbytečné nehody a zmařené životy?
Máte taky pocit, že se agrese na silnicích v posledním roce stupňuje, nebo jsem jen měla smůlu na špatné řidiče? Napište mi své zkušenosti do komentářů
