Článek
Když vás vlastní tělo přestane poslouchat
Je to zvláštní, ale někdy dá nejvíc práce přesvědčit o své pravdě právě ty, kteří by nám měli věřit a pomáhat jako první. Nedávno jsem se svěřila s tím, že už rok žiju s potvrzenou diagnózou roztroušené sklerózy. Ten papír pro mě znamenal obrovské potvrzení, že jsem celou tu dobu nelhala. Jenže tomu dni v ordinaci předcházely roky, kdy jsem si připadala jako blázen, protože mě nikdo nebral vážně.
Začalo to plíživě. Nejdřív přišlo divné brnění v prstech a únava, kterou jsem nedokázala vysvětlit. Pak se přidala bolest za očima a mlhavé vidění – jako byste se dívali na svět přes špinavé sklo a nevěděli, jak ho utřít. Nejděsivější ale byl den, kdy jsem ráno prostě chtěla vstát z postele a místo kroku jsem se složila na zem. Moje nohy mě v tu vteřinu odmítly poslechnout. Byl to šok, který vás paralyzuje víc psychicky než fyzicky.
Verdikt od stolu: Jste jen ustrašená
Když jsem se konečně odhodlala vyhledat pomoc, doufala jsem, že mi někdo vysvětlí, co se se mnou děje. Místo toho mě neurolog vyšetřil jen kladívkem. Pár poklepů na kolena a verdikt byl hotový dřív, než jsem stihla popsat to mlhavé vidění nebo ten pád na zem. „Víte, dneska je každý ve stresu. Jste zdravá, kupte si hořčík a víc odpočívejte,“ slyšela jsem. Nepomohlo, ani když jsem řekla, že tuhle nemoc máme v rodině. Jen nade mnou mávl rukou s tím, že ji určitě nemám a magnetická rezonance není potřeba.
Odešla jsem domů s pocitem, že mě mají za hypochondra. Trvalo to roky. Roky, kdy jsem se naučila o svých potížích mlčet, abych nebyla za tu „ustrašenou“. Člověk začne sám o sobě pochybovat. Říkáte si: „Namlouvám si to? Jsem opravdu jen labilní?“ Je hrozné žít v těle, které vás zrazuje, a zároveň v hlavě, která vás pod tlakem okolí přesvědčuje, že si to vymýšlíte.
Partner jako jediná jistota v moři pochybností
Jediný, kdo při mně celou tu dobu upřímně stál, byl můj partner. On byl ten, kdo mě viděl padat, kdo viděl tu únavu v mých očích a kdo mi věřil, i když lékaři ne. Bez jeho opory bych tu cestu asi vzdala a uvěřila té diagnóze „stresu“. On mě hnal dál, když už jsem já neměla sílu se doprošovat vyšetření.
Zlom přišel až na pohotovosti, kde už jsem to psychicky nevydržela a rozplakala se. Doufala jsem v pomoc, ale lékař mi s naprostým klidem řekl, že jsem jen moc „ustrašená“ a že mám panický záchvat. Chtěl mi dát jen léky na uklidnění a poslat mě domů. Ten pocit absolutní bezmoci, když v slzách prosíte o vyšetření a místo něj dostanete nálepku labilního člověka, se nedá popsat. V tu chvíli vás nikdo neposlouchá, jen vás chtějí mít z krku.
Cesta k diagnóze byl teprve začátek
Nakonec mě zachránila až moje vlastní tvrdohlavost a podpora partnera. Vyhledala jsem jiného neurologa. Člověka, který mě poprvé skutečně vyslechl. Stačila jedna jediná žádanka na magnetickou rezonanci a roky pochybností skončily během chvíle. Výsledky mluvily jasně. Nebyla jsem ustrašená, nebyla jsem blázen. Byla jsem nemocná.
Konečně se věci daly do pohybu, ale ani tehdy nebylo vyhráno. Člověk by si myslel, že s výsledkem v ruce už to půjde samo, ale následoval další maraton. Sehnat místo v RS centru, vyřídit všechna další vyšetření,… Trvalo to další dlouhou dobu, než jsem se dostala do rukou skutečných specialistů, kteří vědí, co dělají.
Nevzdávejte to, vy své tělo znáte nejlépe
Dnes už vím, že žádné kladívko nenahradí to, co o sobě víme my sami. Píšu to proto, aby to nikdo z vás nevzdával. Pokud cítíte, že něco není v pořádku, nenechte se odbýt hořčíkem. Máme právo na odpovědi, i kdybychom o ně měli bojovat roky. Bojujte za sebe, hledejte lékaře, který vás vyslechne, a nevěřte nikomu, kdo se vám snaží namluvit, že vaše fyzická bolest je jen „ustrašenost“. Protože pod těmi tabulkami se skrývá živý člověk, který má právo na pravdu a na léčbu.
