Článek
Měla jsem pocit, že když polevím, selžu. Že prach na poličce nebo nevyprané prádlo jsou vizitkou mé neschopnosti. A tak jsem jela na autopilota. Domácnost jako ze škatulky, postaráno o dítě, o psa, úsměv pro manžela. Každý den byl nekonečným seznamem úkolů, které musely být splněny na 110 procent.
Jenže zatímco náš byt zářil čistotou, moje nitro začalo pomalu pohasínat.
Tělo je moudré. Posílá nám signály – nenápadné, tiché. Možná je to únava, kterou nezažene ani dlouhý spánek, možná stažené hrdlo, nebo ta neustálá vnitřní nervozita, že ještě něco nemáme hotové. Já jsem tyhle zprávy svého těla ignorovala. Považovala jsem je za překážku, kterou musím prostě „přetlačit“ silou vůle.
Dnes už vím, že vyhoření není známkou slabosti. Je to výsledek toho, že jsme byly příliš silné příliš dlouho.
Zjistila jsem, že když si dovolím čas na své záliby a jen tak „být“, svět se nezroutí. Právě v těch chvílích klidu, kdy jen kráčím mezi stromy nebo sedím s knihou, se ke mně vrací mé vlastní myšlenky. Učím se znovu dýchat a vnímat, co se děje pod povrchem mého každodenního kolotoče. Mezi řádky mých povinností se konečně začíná objevovat prostor i pro mě.
Můj vzkaz pro vás je jednoduchý: Prosím, nečekejte, až vás tělo zastaví silou. Naslouchejte mu teď. Ten klid, který si odpíráme, abychom všechno stihly, je přesně to, co nás drží při životě.
Dovolit si nebýt dokonalá není selhání. Je to pud sebezáchovy.
