Článek
Všimli jste si někdy, kolik energie věnujeme věcem, na kterých vlastně vůbec nezáleží? Řešíme hlouposti, udržujeme vztahy s lidmi, kteří jsou falešní a berou nám sílu, a žijeme v nekonečném stereotypu, který nás otupuje. Přitom bereme jako naprostou samozřejmost, že vidíme ranní slunce, že slyšíme smích svých dětí, že můžeme mluvit nebo že naše nohy ujdou pár kilometrů v lese.
Jenže nic z toho není samozřejmost. Je to obrovský dar, za který jsme se v tom shonu zapomněli učit vděčnosti.
Díky všemu, co jsem v životě prožila, jsem se naučila jednu zásadní věc: žít v přítomném okamžiku. Možná to zní jako klišé, ale v praxi je to ta nejkrásnější svoboda, jakou si člověk může dopřát.
Pamatuji si na své „staré já“. Jela jsem na krásný výlet, ale v hlavě jsem si už odškrtávala seznam úkolů, které musím udělat, až se vrátím. Moje tělo sice bylo v přírodě, ale moje mysl byla vězněm domácnosti a práce. Neužila jsem si ten moment naplno, protože jsem byla „příliš zaneprázdněná“ plánováním budoucnosti.
Dnes už tohle nedělám. Když jsem někde, jsem tam celá.
Naučila jsem se prožívat daný okamžik na maximum. Cítit vítr ve vlasech, chuť dobré kávy, teplo domova nebo radost z toho, že moji blízcí jsou zdraví. Přestala jsem ztrácet čas hloupostmi a začala si vážit maličkostí, které ve skutečnosti tvoří ten pravý život.
Můj vzkaz pro vás je jednoduchý: Zkuste se dnes aspoň na chvíli zastavit. Odložte seznamy úkolů i starosti o to, co si o vás kdo myslí. Jen se nadechněte a uvědomte si, jaké máte štěstí, že můžete vidět, cítit a smát se. Protože nakonec to nebudou ty uklizené poličky, na které budeme vzpomínat, ale ty vteřiny, kdy jsme byli v životě skutečně přítomní.
