Článek
Nástup do nemocnice nebo domova pro seniory není obyčejná změna zaměstnání. Je to okamžitý skok do obrovské zodpovědnosti za lidské zdraví, do ostrého tempa a prostředí, které má své nepsané zákony. Když nový pracovník dostane hned první den vzkaz „nějak to zvládni“, často to nekončí tím, že se rychle otřepe. Končí to ztrátou motivace a další výpovědí na stole.
Noví lidé ve zdravotnictví se přitom nelámou proto, že by byli slabí. Lámou se proto, že zaškolení bez pevného záchranného kruhu je v takto náročném prostředí téměř neřešitelný úkol.
Směna, na které se nováček zdráhá zeptat
„Bála jsem se zeptat na postup, protože staniční zrovna řešila akutní příjem a všichni běhali po oddělení,“ popsala mi nedávno svou první službu mladá zdravotní sestra. Podobnou situaci z nemocničních chodeb zná skoro každý. Nový pracovník má za sebou teprve první týden, celé oddělení jede na doraz a zvonky u postelí zvoní jeden za druhým.
Nováček dostane úkol, se kterým se v praxi setkává poprvé. Nechce se ale ptát potřetí, protože vidí shon kolem sebe a má pocit, že už kolegy zdržoval. Postupuje tedy podle svého nejlepšího odhadu. Tentokrát vše dopadne dobře a pacient je v pořádku. Domů ale nováček odchází s nepříjemným pocitem nejistoty a vědomím, že příště by se mohla stát chyba.
Tento tlak se pak nabaluje na každou další službu. Největším zabijákem motivace ve zdravotnictví totiž není to, že je práce fyzicky a psychicky náročná. Lidi vyčerpává vědomí, že je práce těžká a oni v ní zůstávají úplně sami.
Jak se z nadšeného nováčka stane vyhořelý zaměstnanec
Když zaučení nemá jasný řád, chuť pomáhat nezmizí ze dne na den. Odlupuje se postupně, týden po týdnu.
- První týden převládá stres a křečovitá snaha zapadnout. Nováček netuší, co má v danou chvíli prioritu, protože všechno spěchá.
- Druhý a třetí týden přichází hluboká únava a tiché pochybnosti o vlastních schopnostech. Každý ze stálých kolegů mu navíc občas poradí jiný postup s tím, že „u nás se to dělá takhle“.
- Po prvním měsíci nastupuje rezignace. Nový člověk přepne do režimu přežití a dělá jen nezbytné minimum, aby směnu zvládl.
Dalším krokem už bývá jen odchod ve zkušební době, dlouhodobá pracovní neschopnost, nebo setrvání v práci bez dřívějšího elánu. Nejhorší na tom je, že navenek to někdy vypadá jako úspěšné zapracování. Člověk na první pohled funguje, ale ve skutečnosti jede na velký vnitřní dluh.
Věty, které znějí nevinně, ale v praxi nepomáhají
Za tímto stavem jen málokdy stojí zlá vůle stálých zaměstnanců. Důvody jsou prosté: chronický nedostatek personálu, přetížení a takzvaná kultura hrdinství, která velí, že „my jsme si tím taky prošli a zvládli jsme to“. Zvládnout to ale nestačí, protože cílem je bezpečná péče a stabilní tým.
Velkou roli hraje i běžná každodenní komunikace, ve které se zabydlely věty, jež nováčkům spíše svazují ruce:
- „Kdybys něco potřeboval, tak se zeptej.“ V praxi to často nefunguje. Nový člověk vidí, jak všichni spěchají, a nechce být tím, kdo zdržuje.
- „Tohle už bys měl dávno vědět.“ Jedna taková poznámka dokáže spolehlivě zabít chuť se cokoli nového učit.
- „Hlavně ať to nějak jede.“ Oddělení sice na první pohled funguje, ale jen za cenu vyčerpání stávajícího týmu.
Co by pomohlo oddělením hned zítra
Aby se z nováčků nestávali další odcházející, nepotřebuje české zdravotnictví drahé reformy ani stohy nových směrnic. Stačí zavést několik obyčejných lidských pravidel, která fungují jako záchranný kruh.
Nový člověk potřebuje jednoho konkrétního kolegu, za kterým může jít s jakoukoli nejistotou, aniž by se cítil hloupě. Potřebuje vědět, že v prvním týdnu se od něj nečeká rychlost, ale bezpečně zvládnuté základy. A hlavně potřebuje slyšet nahlas, že ptát se v nemocnici není slabost, ale součást profesionality.
Zaučení nováčka není luxus, na který dojde řada, až bude na oddělení klid. Ten klid totiž nepřijde nikdy. Pokud chceme, aby se měl o pacienty zítra kdo postarat, musíme se dnes postarat o ty, kteří k nim přicházejí poprvé.
Jakou zkušenost máte vy? Všimli jste si jako pacienti přetíženého personálu, nebo jste sami jako zdravotníci či pracovníci v sociálních službách zažili náročný nástup? Podělte se o svůj pohled v diskusi.
O autorovi: Mgr. Martin Bimka se zaměřuje na leadership a vedení týmů ve zdravotnictví. Své postřehy a inspiraci z reálného provozu sdílí v projektu Deníky vrchní sestry.
