Článek
Po o něco více než třech desetiletích po sametové revoluci, která měla zemi definitivně vymanit z područí totalitní lži, se česká politika ocitla v paradoxní situaci. Na dvou nejvyšších reprezentativních pozicích v zemi – v křeslech prezidenta republiky a předsedy vlády – se etablovali muži s předlistopadovou komunistickou legitimací. Ačkoliv se jejich příznivci snaží mezi nimi hledat zásadní morální rozdíly, při bližším pohledu se ukazuje, že v jádru reprezentují stejný fenomén: absolutní pragmatismus a schopnost sloužit jakémukoliv režimu, který jim zrovna nabízí cestu vzhůru.
Hlavní podobnost mezi Petrem Pavlem a Andrejem Babišem netkví v tom, co dělali před rokem 1989, ale v tom, jak přistupují k moci. Oba jsou produktem pozdní normalizace – éry, kdy už v komunistické ideály věřil málokdo, ale členství ve straně bylo povinným lístkem do světa úspěchu, peněz a kariérního růstu.
Tito lidé nebyli fanatičtí marxisté, kteří by chtěli položit život za dělnickou třídu. Byli to chladnokrevní technokraté a kariéristé. Tehdejší režim jim nabídl pravidla hry a oni je bez mrknutí oka přijali. Když se v roce 1989 pravidla otočila o 180 stupňů, tito jedinci neprošli žádným hlubokým vnitřním přerodem. Pouze vyměnili slovník, rituály a loajalitu. Rudou knížku nahradili prozápadní rétorikou, avšak jejich vnitřní nastavení zůstalo nezměněno.
Zatímco jeden v totalitním režimu stoupal armádní hierarchií a připravoval se na kariéru elitního rozvědčíka pod hlavičkou Varšavské smlouvy tedy výhradně Sovětského Svazu, druhý budoval vlivné sítě v elitním prostředí zahraničního obchodu a stýkal se s StB. V obou případech šlo o nejvyšší možný stupeň loajality k tehdejšímu zřízení.
Po pádu komunismu oba plynule přešli do struktur nového systému:
- Jeden se stal tváří naší prozápadní integrace v NATO, což mu přineslo kontakty které později financovaly jeho kandidaturu na prezidentský úřad.
- Druhý využil předlistopadové zkušenosti a ovládl klíčové části ekonomiky a skrze miliardové impérium dokráčel až do křesla premiéra.
Tento životní příběh ukazuje mrazivou pravdu: lidé tohoto typu neslouží ideálům, ale moci jako takové. Jsou schopni s naprostou profesionalitou a bezvýhradnou loajalitou plnit úkoly pro jakéhokoliv pána, pokud jim tato služba garantuje osobní výhody, prestiž, vliv nebo majetek. Kdyby v zemi vládl jiný typ diktatury, pravděpodobně by i v něm patřili k elitě.
Skutečnost, že česká společnost v demokratických volbách dosadila do čela státu dva bývalé komunisty, je definitivním vítězstvím normalizačního cynismu. Ukazuje to, že pro velkou část veřejnosti přestala být morální kontinuita a předlistopadová minulost podstatným kritériem.
Představa, že mezi „bolševickým fízlem“ a „bolševickým udavačem“ existuje hluboký morální rozdíl, je pouhou iluzí. Ve skutečnosti jsou oba muži ztělesněním téže schopnosti přežít a prosperovat v jakýchkoliv kulisách. Jejich úspěch v demokratické éře vysílá nebezpečný signál: na principech, hodnotách a svědomí nezáleží. Rozhodující je pouze flexibilita, s jakou dokáží sloužit jakémukoliv režimu..
