Článek
Pamatujete si na doby, kdy svatba znamenala, že se v sobotu po obědě sešla rodina a pár kamarádů v místní sokolovně, snědl se guláš, vypilo se pár piv a večer se tancovalo na dechovku nebo místního dýdžeje?
Lidé se bavili, protože se chtěli bavit, ne proto, že to měli v harmonogramu naplánované na minutu přesně mezi krájením dortu a vypouštěním lampionů štěstí.
Dneska? Dneska je svatba projekt. Monstrózní, kurátorovaná akce, která spíš než oslavu lásky připomíná křížence mezi předáváním Oscarů a náborem do sekty. A bohužel, tenhle cirkus někdo musí zaplatit. A hádejte co? Ten hlavní účet totiž, přátelé, přistane na stole vám. Hostům.
Z oslavy lásky se stal bohapustý kšeft, kde jsou emoce jenom zástěrkou pro brutální finanční vydírání nejbližších.
Rozlučka v Lisabonu, nebo nová pračka?
Celé to šílenství začíná měsíce před samotným dnem D. Rozlučka se svobodou. Dřív se šlo na pivo, ženich se opil, dostal pár blbých rad do života a šlo se domů. Dneska? Pokud nevypadnete alespoň na prodloužený víkend do zahraničí, nejlépe někam, kde je moře nebo alespoň levný chlast a drahé letenky, tak jako byste ani neexistovali.
A kdo to platí? No přece vy, kamarádi! Protože tradice velí, že budoucí novomanželé za sebe na rozlučce neplatí ani korunu. Takže vy, kromě toho, že si musíte vzít dovolenou, zaplatíte svou letenku, své ubytování, své jídlo a pití, ještě solidárně složíte na to samé pro hlavního aktéra. Výsledek? Jeden víkend vás přijde na deset, patnáct, klidně i dvacet tisíc.
Copak se všichni zbláznili?
Kde se vzala ta drzost očekávat od přátel, kteří mají své vlastní hypotéky, děti a finanční starosti, aby financovali něčí pětidenní tah v Barceloně? Je to sobeckost maskovaná za přátelství. A pokud řeknete, že na to nemáte, nebo že vám to přijde padlé na hlavu, jste za vyvrhele, který kazí radost.
Dary, ubytování, smoking
Když už jste finančně zdecimovaní z rozlučky, přichází samotná svatba. A s ní další kolo útoků na vaši peněženku. Začněme svatebním darem. Éra, kdy se dávaly mixéry a povlečení, je (bohudík) pryč. Dneska frčí peníze v obálce.
Ale kolik je dost? Existuje takové nepsané, ale o to tvrdší pravidlo, že byste měli v obálce přinést minimálně tolik, kolik sníte a vypijete. Tedy pokrýt své náklady na vstupné.
Takže pokud je svatba v nějaké fancy stodole s cateringem za tři tisíce na hlavu, očekává se, že pár přinese v obálce alespoň šest, ideálně deset tisíc.
Moment. Já jsem přece host. Já jsem byl pozván, abych s nimi oslavil jejich den. Já si tu akci neobjednal. Proč mám sakra platit za to, že mě někdo chce mít u sebe? To je jako kdybych vás pozval na narozeninovou oslavu k sobě domů a u dveří od vás vybral pětistovku za chlebíčky. Absurdní? Ano. U svateb se to ale bere jako norma.
A to nepočítám další náklady. Ubytování v místě konání, které si hosté (opět v rámci moderních tradic) často platí sami. Doprava. A samozřejmě, dress code. Protože nevěsta si vysnila, že všichni muži musí mít smoking a ženy šaty v odstínu šalvějové zeleně. Takže šup do půjčovny nebo do obchodu pro nové hadry, které si vezmete jednou v životě.
Když to všechno sečtete, jedna svatba pro průměrný pár hostů, kteří nejsou z nejužší rodiny, vyjde klidně na dvacet tisíc korun. To je pro spoustu lidí v téhle zemi víc než polovina měsíční mzdy. To je cena za to, že uvidíte dva lidi říct si „ano“ a sníte u toho průměrný raut.
Je to past. Citové vydírání nejhrubšího zrna. Hraje se na to, že přece nechcete urazit sestřenici nebo nejlepšího kamaráda. Hraje se na to, že „svatba je jen jednou za život“. (Což je v zemi s padesátiprocentní rozvodovostí docela odvážné tvrzení.)
Zrušme to divadlo. Vraťme se k podstatě
Celý tenhle kolotoč je poháněný jedinou věcí: marnivostí a tlakem sociálních sítí. Svatby se už nedělají pro lidi, kteří tam jsou, ale pro lidi, kteří tam nejsou a budou se na to dívat na Instagramu. Všechno musí být perfektní, fotogenické, „pinteresťácké“. A hosté jsou jen kompars v drahém divadelním představení, kteří si navíc musí zaplatit vlastní lístky.
Mladé páry se zadlužují, nebo ruinují své rodiny, jen aby měly jeden den slávy. A co je horší, nutí k tomu samému i své okolí. Je to sobecké a hloupé.
Skutečná oslava lásky přece nepotřebuje zlaté příbory, koordinátorku s vysílačkou ani ohňostroj. Potřebuje upřímnost. Pokud na to nemám, udělám malou svatbu na úřadě a pak vezmu pár nejbližších na oběd. A rozhodně po nich nechci, aby mi platili dovolenou, dary v hodnotě ojetého auta a ještě se u toho tvářili, jak je to všechno úžasné.
Přestaňme na tuhle hru přistupovat. Je čas začít říkat „ne“. Ne, nejedu na rozlučku do Lisabonu, radši si koupím novou pračku. Ne, nedám vám do obálky deset tisíc, protože mám vlastní děti, které musím nakrmit. A ne, nekoupím si šalvějové šaty, protože mám v skříni jiné, které jsou naprosto v pořádku.
Pokud se kvůli tomu někdo urazí, pak to přátelství asi nebylo tak pevné, jak jste si mysleli. Skutečná láska a přátelství peníze nepočítají. Svatební průmysl ano. A je jen na nás, komu dáme přednost.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a nezkrachovali jste přitom při představě, kolik svatebních pozvánek vám letos ještě přistane v e-mailu. Pokud se vám mé břitké postřehy líbí, podpořte mě, prosím, symbolickým příspěvkem na další tvorbu. Pomůže mi to udržet si nezávislost, abych mohl dál bez servítek tepat do nesmyslů a servírovat vám pravdu čistě a bez obalu. Díky, že mě čtete.
