Článek
Kolega v práci má den blbec, partner stojí za bačkoru, děti zlobí a auto se zase zaseklo v servisu, takže vaše peněženka nepříjemně krvácí. Známe to všichni. Klasické úterý. Člověk má občas potřebu to ze sebe prostě dostat. Vypustit ventil, než mu praskne cévka. Přijde za vámi, důvěřuje vám, otevře se. A co uděláte vy, vysoce inteligentní a empatií obdařený jedinec?
Zareagujete jako naprostý amatér.
Místo toho, abyste se na chvíli proměnili v tiché ucho, proměníte se v automat na rychlá řešení. V horším případě rovnou v soutěžícího v disciplíně o největšího chudáka.
Je to naprosto běžný sociální fenomén, který pozoruji dnes a denně, od hospodských stolů až po seriózní debaty v kancelářích. Neumíme naslouchat. Umíme jen čekat, až druhá strana zavře pusu, abychom mohli začít mluvit my.
Prokletí instalatéra lidských duší
První typ reakce je ten takzvaně dobře míněný. Člověk vám popíše problém a vy, sotva se nadechne, začnete sypat z rukávu zaručené rady. „A zkusil jsi tohle?“, „Měl bys mu na rovinu říct…“, „Já bych na tvém místě okamžitě…“.
Frustrovaný člověk v tu chvíli opravdu nehledá technickou podporu. Nehledá instalatéra, který naběhne s hasákem a opraví kapající kohoutek jeho špatné nálady. Hledá obyčejnou lidskou validaci.
Potřebuje slyšet, že jeho pocity dávají smysl.
Že ten šéf je opravdu nemožný a že celá ta situace je zkrátka k vzteku. Vy se ale cítíte nesmírně užiteční, když radíte. Vaše ego roste s každou moudrostí, kterou sebevědomě vypustíte do éteru.
Jenže tím tomu druhému nevědomky podáváte dost arogantní vzkaz. Říkáte mu, že máte jednoduchý návod na jeho problém. Problém, který vy vidíte naprosto jasně, protože nejste tak rozhození jako on. Takže je vlastně tak trochu neschopný, že ho to nenapadlo samotného.
Nevyžádaná rada je v podstatě agresivní akt nadvlády. Není to pomoc, je to pouhá snaha ukázat převahu nad někým, kdo je zrovna dole.
Zlatá medaile za sobectví
A pak tu máme druhý, mnohem toxičtější level. Okamžité stočení řeči na vlastní osobu. Kamarád si povzdechne: „Dneska mě v práci nadřízený seřval před celým oddělením.“
Vaše reakce? „To nic není! Počkej, co se stalo mně minulý týden. Můj šéf mi nejen vynadal, ale ještě mi sebral prémie a napařil mi práci na celý víkend!“
Gratuluji. Právě jste s přehledem vyhráli zlatou medaili na pomyslné olympiádě v utrpení. Vyhráli jste závod, ale ztratili jste parťáka k hovoru. Aspoň pro tu chvíli.
Co si ten člověk zrovna asi myslí? Rozhodně nic pěkného. Cítí se osamělý, nevyslyšený a vlastně dost trapně, že vůbec něco začínal vykládat. Právě jste mu totiž předvedli, že jeho osobní trápení je bezvýznamné.
Proč? Protože váš život je přece objektivně mnohem dramatičtější. Je to čistě egocentrická soutěž. Absolutní neschopnost na jedinou minutu opustit vlastní pohodlný vesmír a podívat se na svět očima někoho jiného.
Funguje to úplně stejně, jako byste přišli známému na pohřeb a začali tam nahlas plakat nad tím, že vás zrovna bolí zub. Takže podle vaší logiky trpíte ze všech nejvíc. Úplně mimo.
Selský rozum místo psychologických příruček
Pojďme na to zkusit jít přes selský rozum. Když jdete do obchodu koupit rohlíky, nechcete, aby vám prodavač u pokladny začal kázat, že celozrnný chleba je zdravější a že byste měli radikálně změnit jídelníček. Chcete prostě rohlíky. Když se vám někdo svěřuje se svým trápením, chce od vás pochopení, ne moralizující kázání.
Nebo jiný příklad z praxe. Dvakrát měř, jednou řež, říkají truhláři. Než vůbec otevřete pusu, abyste vynesli nějaký soud, zkuste si změřit situaci. Potřebuje ten člověk opravdu navrhnout plán akce? Nebo si jen potřebuje ulevit?
Proč máme tu neustálou a chorobnou potřebu lidi kolem sebe opravovat? Zkuste nad tím chvíli uvažovat. Možná je to proto, že snést pohled na někoho, kdo se trápí, je nám samotným nepříjemné. Chceme ten hnusný pocit rychle zaplácnout nějakým rychlým řešením, abychom měli klid hlavně my sami. Je to v podstatě taková falešná náplast. Lepíme ji přes cizí ústa, abychom už nemuseli dál poslouchat cizí stížnosti.
Návod pro chronické radílky
Takže co s tím budeme dělat? Jak se dostat ven z téhle smyčky, když tenhle nešťastný reflex v sobě máme zakořeněný už od základní školy? Je to vlastně dost triviální, ale vyžaduje to trénink a taky pořádnou dávku sebeovládání. Vyžaduje to vědomě vypnout ten otravný vnitřní monolog, který už si chystá chytrá slova, a začít opravdu vnímat toho druhého.
Když se vám příště někdo svěří se svým malým osobním peklem, spolkněte slovo „já“. Úplně vymažte ze slovníku spojení „měl bys“.
Co tedy říct, abyste nevypadali jako asociálové? Zkuste vybrat něco z tohohle arzenálu:
„To mě fakt mrzí.“ „To muselo být strašně těžké.“ „Úplně chápu, proč jsi naštvaný.“ „To je prostě absolutně nefér.“
Čtyři obyčejné věty. Nula nevyžádaných řešení.
Nula srdceryvných příběhů o vaší vlastní dokonalosti a utrpení. A světe div se, ono to zaručeně funguje. Ten druhý najednou pocítí obrovskou úlevu. Zjistí, že v tom zmatku není sám. Zjistí, že jeho pocity mají svou váhu a někdo je bere vážně.
A pokud máte občas opravdu silné, až fyzické nutkání poradit, protože si naivně myslíte, že vaše životní zkušenost zachrání situaci, udělejte jednu jedinou věc. Zeptejte se předem. „Chceš si teď jen postěžovat, nebo bys stál i o můj názor?“
Garantuji vám, že v drtivé většině případů dostanete jasnou odpověď: „Potřebuju to ze sebe jenom dostat.“
S lidskou komunikací je to vlastně hodně podobné jako s pivem. Někdy si jdete sednout na čepované, protože chcete s výčepním odborně rozebrat kvalitu chmele, stupňovitost a teplotu trubek.
Ale většinou tam jdete z úplně jiného důvodu. Jdete tam proto, abyste si u druhého kousku zanadávali na vládu, daně nebo drahotu a věděli, že ten chlap naproti vám jen mlčky přikývne a utrousí: „Jo, je to bída.“
Nic víc není zkrátka potřeba. Jen to obyčejné přikývnutí.
Takže příště, až se vám někdo s důvěrou otevře a vylije si srdce, zkuste na něm ten úplně nejtěžší řemeslný trik ze všech. Jen mlčte a opravdu poslouchejte.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a nezačali mi hned v duchu radit, jak jsem ho měl napsat lépe. Pokud vás tenhle text aspoň trochu bavil, prosím o symbolický příspěvek na mou další tvorbu. Každá stovka do klobouku mi uvolní ruce, abych mohl dál s klidem pálit do zažitých mýtů.
