Článek
Před pár dny jsem tady psal, že dokud padají bomby, není o návratu Ruska na MS o čem debatovat. Svůj názor jsem nezměnil. Za ten týden mě ale překvapilo něco jiného, a to jak moc se kolem té otázky lidé dokážou pohádat.
V diskuzích, v rodinách, a dokonce i uvnitř jedné vládní strany. Jenže proč zrovna hokej vyvolává takové emoce? Myslím, že odpověď s hokejem moc nesouvisí.
Evropa se rozdělila během pár dní
Sportovní arbitrážní soud (CAS) rozhodl, že se ruské týmy mohou s okamžitou platností vrátit do hokejových soutěží. Mezinárodní federace IIHF s tím nesouhlasí, a tak se rozhodují jednotlivé země. Podle Sport.cz už proti Rusku odmítá nastoupit devět zemí.
Jako první se ozvalo Finsko a postupně se přidaly mimo jiné Norsko, Švédsko, Dánsko, Lotyšsko, Rakousko a také Česko. Předseda svazu Alois Hadamczik řekl, že Česko rozhodně nezůstane pozadu.
Na druhé straně stojí Slovensko. Premiér Róbert Fico návrat Rusů vítá a odmítá spojovat sport s politikou. Kazachstán s Ruskem hrál celou dobu. Švýcaři zůstávají neutrální a Němci, kteří mají v květnu šampionát pořádat, zvažují, jestli se pořadatelství nevzdají. Podle šéfa jejich svazu by zajištění bezpečnosti bylo tak drahé, že by to bylo ekonomické riziko, které neunesou.
Rozdělená je i česká politika. Ministr sportu Boris Šťastný poslal do Lausanne oficiální protest. Jeho stranický kolega Filip Turek ale řekl, že by ruští hokejisté měli dostat šanci, protože se sportovci můžou v určitou chvíli postavit proti režimu.
Obě strany mluví o spravedlnosti, každá ale o jiné
Když si člověk přečte diskuze pod články, zjistí jednu zajímavou věc. Obě strany se vlastně odvolávají na spravedlnost. Jen ji každá chápe jinak.
Jedni říkají: hokejista za válku nemůže. Nevybral si, kde se narodí, a nemá smysl trestat jednotlivce za to, co dělá Kreml. Sport má lidi spojovat, ne rozdělovat.
Druzí říkají: reprezentace není soukromá věc. Hráč v dresu se státním znakem reprezentuje stát, a ten vede válku. Bylo by nespravedlivé vůči Ukrajincům, kteří přicházejí o domovy a blízké, kdyby se Rusko vrátilo na led, jako by se nic nedělo.
Obě věty dávají smysl. Problém je, že se nepotkávají. První strana myslí na jednotlivce, druhá na celek. A protože každá hájí něco, co považuje za morálně správné, ustoupit znamená v jejich očích zradit vlastní hodnoty. Proto jsou ty debaty tak vyhrocené. Nehádáme se o hokej, hádáme se o to, kdo je slušný člověk.
Hokej není jen sport. Aspoň ne u nás
Pro Čechy má zápas s Ruskem navíc úplně jinou váhu než třeba pro Švýcary. Mistrovství světa v roce 1969 mělo původně pořádat Československo. Po srpnové okupaci se toho vzdalo a turnaj se hrál ve Stockholmu. Naši tam dvakrát porazili Sovětský svaz, 2:0 a 4:3. Doma se pak slavilo v ulicích a oslavy se změnily v protisovětské protesty.
Tohle se dědí. I lidé, kteří v roce 1969 ještě nebyli na světě, znají ty zápasy z vyprávění rodičů a prarodičů. Zápas se Sovětským svazem a později s Ruskem tak u nás nikdy nebyl jen sport. Byl to způsob, jak si něco vyřídit, když se to jinak vyřídit nedalo.
Proto si myslím, že starší generace bere návrat Rusů osobněji. Pro ni to není otázka pravidel IIHF, ale otázka paměti.
Sport bez politiky? To nikdy neplatilo
Věta, že sport a politika nemají nic společného, zní hezky. Jenže Rusko samo sport jako politiku používá dlouhodobě. Vítězství sborné bývají v ruských státních médiích prezentovaná jako vítězství státu. Návrat na mistrovství světa by Kreml mohl prodat jako důkaz, že se svět s válkou smířil.
To dobře vystihl i ukrajinský ministr zahraničí Andrij Sybiha. Podle něj by návrat ruských týmů dal Moskvě mezinárodní legitimitu, po které touží. Ukrajina se mimochodem po dvaceti letech na mistrovství světa probojovala sportovní cestou. A právě Rusko by v Německu mohlo zabrat její místo.
A pak jsou tu peníze
Ještě jedna věc spor přiživuje, i když se o ní mluví méně. Hlavní sponzor šampionátu Škoda Auto podle iDNES.cz oznámila, že pokud se Rusové zúčastní, přehodnotí své zapojení. Německý výrobce pracovních oděvů Strauss podle Novinek nechce mít na turnaji logo a zvažuje odchod.
Pro část fanoušků je to důkaz, že i byznys ví, kde je hranice. Pro jiné je to pokrytectví firem, které se bojí o image. Tady se zase střetává pohled „jde o princip“ s pohledem „jde jen o reklamu“.
Kde v tom stojím já
Na svém názoru nic neměním. Dokud Rusko vede válku, jeho reprezentace na mezinárodní led nepatří. Chápu ale, proč to někdo vidí jinak, a myslím, že by nám pomohlo, kdybychom se přestali vzájemně označovat za proruské kolaboranty nebo naopak za rusofoby.
Většina lidí na obou stranách chce v zásadě totéž: aby sport zůstal férový. Jen se neshodneme, komu má ta férovost patřit jako první. Jestli hráči, který za válku nemůže, nebo lidem, kterým válka bere domovy.
