Článek
Hospoda. Dřív to byl chrám dospělých. Místo, kam si člověk šel po šichtě vyčistit hlavu, probrat politiku nebo prostě jen mlčky zírat do zdi nad oroseným půllitrem. Děti tam patřily asi tak stejně jako ananas na pizzu. Tolerovaly se ve vymezený čas, za předpokladu, že o nich nebudete vědět.
Dneska? Zkuste si zajít na lepší nedělní oběd.
Zaplatíte za jídlo částku, za kterou by vám před pár lety vyměnili olej v autě. Usadíte se k nažehlenému ubrusu, číšník vám nalije víno a vy se nadechnete k prvnímu doušku. A v ten moment to začne.
Z pod stolu vedle vás vyletí tříleté torpédo vyzbrojené plastovým dinosaurem. S řevem, který by probudil i mrtvého, začne křižovat lokál. Narazí do obsluhy, shodí slánku, omatlá vám kalhoty mastnýma rukama.
A rodiče? Tatínek zírá do iPhonu. Maminka s úsměvem buddhy usrkává bezkofeinové latte z ovesného mléka a konejšivě zaševelí: „Eliáši, my do cizích pánů nekopeme, viď?“ Eliáš do vás kopne znovu.
A vy musíte držet jazyk za zuby, protože jinak jste za necitu, co nerozumí potřebám vyvíjející se dětské duše. Tohle není výchova. To je alibismus nejhrubšího zrna.
Tichý oddíl jako oxymóron dnešní doby
Stejné peklo zažíváme na cestách. Koupíte si lístek do tichého oddílu ve vlaku. Chcete pracovat. Chcete spát. Chcete prostě jen tři hodiny zírat z okna a neposlouchat cizí problémy. Máte na to plné právo, protože jste si za tu službu zaplatili.
Omyl.
Do kupé nastoupí rodinka. Matka vytáhne z tašky tablet, pustí na něm Prasátko Peppu na maximální hlasitost a otec začne s batoletem hrát hru na schovávanou, která spočívá v mlácení do plastového stolečku. Ozvete se? Poprosíte o klid? Zlou potážou. Dozvíte se, že děti jsou přece děti. Že mají plné právo se projevovat.
Mají. Ale ne na úkor mého zaplaceného komfortu.
Je to úplně stejné, jako byste si v hospodě objednali dvanáctku, a host od vedlejšího stolu by vám do ní s úsměvem plivl s tím, že se prostě jen potřeboval projevit. Veřejný prostor funguje na dohodách. Moje svoboda končí u vašeho nosu. Nebo u mých ušních bubínků.
Respektovat neznamená rezignovat na pravidla
Nejsem tyran. Fakt ne. Nechci, aby děti klečely na hrachu a bály se promluvit. Jenže respektující výchova, kterou nám cpou instagramové koučky, se v české kotlině zvrhla v absolutní anarchii.
Lidé si pletou partnerství s absencí hranic.
Dát dítěti svobodu bez mantinelů je jako půjčit mu auto bez brzd. Pojede, chvíli to bude strašná zábava, ale na první křižovatce někoho zabije. Hranice nejsou pro dítě trestem.
Jsou mapou. Ukazují mu, jak funguje svět. Že když bude v restauraci řvát, ostatní budou naštvaní. Že svět se netočí jen kolem jeho aktuální touhy po pozornosti.
Rodiče se dnes panicky bojí svým potomkům říct jasné a tvrdé „ne“. Bojí se, že jim způsobí trauma. Místo toho jim způsobují fatální handicap do budoucna. Vychovávají z nich egoisty, kteří narazí do zdi hned při prvním pohovoru do práce. Protože šéf opravdu nebude řešit, že má „Eliáš zrovna velkou emoci“. Šéf mu prostě ukáže dveře.
Návrat selského rozumu
Už toho bylo dost. Je načase přestat se tvářit, že nevychovanost je projevem geniality.
Když vidím dítě, jak demoluje kavárnu, nevidím malého génia, který objevuje svět. Vidím líného rodiče, který selhal ve své základní roli. Nemáš kapacitu dítě zabavit a usměrnit? Tak s ním nechoď do podniků, kde lidé platí za klid.
Jdi na hřiště. Jdi do lesa. Tam může ječet na stromy, jak dlouho chce. Veřejný prostor je jako silnice. Nemůže si na ní každý jezdit v protisměru jen proto, že ho to zrovna naplňuje.
Potřebujeme pravidla. Potřebujeme ohleduplnost. A hlavně potřebujeme návrat obyčejného selského rozumu. Dítě je vizitkou rodiče. A když se ta vizitka chová jako utržená ze řetězu, je na čase tu vizitku roztrhat a začít znovu.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a doufám, že vám při tom nějaký cizí malý andílek nevylil kafe do klína a neposkákal notebook.
Pokud se vám moje texty líbí a chcete mi uvolnit ruce, abych mohl dál pálit do mýtů, servírovat pravdu čistě a bez obalu a možná si občas koupit lístek do první třídy (kde ještě snad občas panuje klid), budu vděčný za váš příspěvek. Každá koruna se počítá a pomáhá mi psát dál, i když mi z dnešní doby občas praská žilka.
