Článek
Vím, že vaří u muži, ale u nich jsem se zatím s podobným problémem nesetkal, proto si dovolím zůstat u žen a pozastavím se nad jednou zvláštností, kterou jsem si uvědomil, když na mě na TWITTERU vyskočila fotografie sporáku se třemi hrnci, ve kterých pod skleněnými pokličkami byl schován nápis „JE MI TO JEDNO“.
Tou zvláštností je skutečnost, že si nepamatuji, že bych otázku k tomu, co uvařit k obědu, či večeři, slyšel jako dítě od maminky, či babičky. Obě byly dobré kuchařky, ale namísto otázky bylo oznámení, co k jídlu bude, a to se mi mohlo nelíbit, ale to bylo vše, co jsem mohl dělat.
Ten, kdo vaří je pánem, resp. paní kuchyně.
Nejen proto, že obstarává většinu práce, ale může své role využít i k rozhodnutí o tom, co bude k jídlu.
Ti, co postrádají schopnost improvizace, si mohou pomoci plánem jídel na týden dopředu.
V každém případě mohou, kromě jiného, vařit to, na co mají chuť a tím si přípravu jídla zatraktivnit a namísto pro druhé, dělat jídlo pro sebe a s ostatními se rozdělit.
Přemýšlím, zdali rozdíl v dětství byl způsoben tím, že se odehrávalo za komunismu, kdy nebylo na výběr tolik a nebylo možné nakupovat každý den v roce (téměř), jak je tomu dnes, či si dokonce nechat přivézt suroviny, či hotové jídlo. Nepamatuji si, že bychom strádali, a i když maso nebylo tak časté, nescházelo, protože i bez internetových receptů, televizních kuchařských show a dalších pomocníků bylo jídlo každý den na stole a bylo lahodné.
Myslím, že strasti vládců domácích kuchyní jsou způsobeny možnostmi nekonečné volby a snahou vyhovět všem. Velmi by mne zajímalo, jaká by byla životnost restaurace, která by vařila dle toho, na co by měl příchozí zrovna chuť.
Ale počkat, já si vlastně mohu odpovědět sám. Ačkoli nemám restauraci někdy se o své jídlo podělím s návštěvníky. Vařím to, na co mám chuť a činím tak přímo v kanceláři už třetím rokem. Dnes jsem sdílel fotografii svého oběda, 12 malých brambor vařených v rýžovaru a kus másla a překvapila mne reakce, kde mne většina „obvinila“ ze lži z toho, že to jistě není celý můj oběd a komentátor z Indie žijící aktuálně v Petrohradě mi oznámil, že brambory nejsou zdravé (obzvláště jsou-li konzumovány bez vodky) a že už se o tom píše v 5000 let staré indické knize věnované zdravému stravování a životnímu stylu.
Připomnělo mi to skutečnost, se kterou jsem byl seznámen v době svého dětství, a to že v Rusku, resp. v SSSR roste kukuřice jak telegrafní sloupy. Ne tak vysoká, ani tlustá, jen tak daleko od sebe.
Mohu-li tedy všem ženám, rodinným kuchařkám radit, přestaňte se ptát druhých, na co by měli chuť a vařte to, na co máte chuť Vy sama a nejlépe ze surovin, které máte k dispozici. Tímto nejen předejdete plýtvání potravinami, ale věřím, že zase dostanete chuť vařit a je možné, že ji předáte i ostatním, kteří zjistí, jakou výhodu má, stát se paní, či pánem kuchyně.
Přeji Vám krásný den bez odpadů a plýtvání ve všech jejich podobách, dobré zdraví, svobodu a DOBROU CHUŤ.
V Plzni 26.6.2023, Michael Rada, Člověk
